2026

Moje guilty pleasure je neuváženým rozhodováním snižovat počet followerů, takže v době, kdy na Instagramu trendujou krátká videa, jsem se rozhodla pustit do dlouhých textů. Navnadilo mě množství zpráv po poslední blogovce, kdy jste psali, že se těšíte na pokračování, které... nemám. :-D Loňský rok byl fičák. Poznámky nemám, dělala jsem „jen“ vzpomínkové rodinné video, které asi nikdy neuvidíte. Teda pokud se z Inžátka v dospělosti nestane content creator a neukáže vám ho sám. (Hej, chlapče, jestli před publikací změníš hudbu, kterou jsem vybírala asi měsíc, tak si mě nepřej!) Letos to tedy zkusíme fakt blogově:

Leden

• Na Novej rok jsme neměli kocovinu, takže jsme ho mohli strávit u dědy-pradědy. Inžátko tam čekaly hrací kostky, na kterých za šedesát let vyrostlo už asi dvanáct členů mojí rodiny. A ono si s nima fakt hrálo. Taková malá velká chvíle, kterou stojí za to si pamatovat.
• Oslavili jsme jedenáctileté výročí vztahu. Kytkou, Birellem a večerkou ve 21:30.
• Strávili jsme skvělej víkend u kamarádů v Bohumíně. Sedm dospělých, tři batolata. Chaos, divočina, smích, myšlenky hluboký jak Macocha i plytký jak hladina Olše. Nemáme ani jednu společnou fotku, protože v každým momentě někdo spal nebo byl na záchodě.
  Čtyři dospělí udělali maximum pro to, aby se Inžátko poprvé projelo na saních. Zima, logistická náročnost, křik. Třicet šest fotek, na kterých se hlavní hrdina tváří jak smutnej smajlík.
• Oslava prvních narozenin. Rodina dostala embargo na nákup velké tatrovky, tu chtěl svýmu synovi symbolicky pořídit Inža. A taky že jo. Dalších třicet šest fotek nejsmutnějšího dítěte na světě bylo na světě.
• Současně s tím jsem já oslavila rok, během kterého mi dítě odnikud nespadlo. Je mi jasné, že když to dnes „napíšu nahlas”, zítra se se žuchnutím spustí z gauče a odkutálí se až vedle k sousedům. Taky vím, že se rodiče dělí na ty, kterým už dítě spadlo a na ty, kterým teprve spadne. Navždycky to neuhlídám. Ale člověk by se měl umět pochválit a tohle mi přijde jako fajn výkon, za kterej se ocenit chci. (EDIT: V čase mezi dopsáním a publikací tohoto článku rozbil skleničku a pořezal si prst, tak už „mám splněno”. Naštěstí je ocenění sebe sama, které už bylo udělené, nevratné.)
• Koukala jsem na díl Výměny manželek z Botswany a bylo to tak hezký, že se nestydím přiznat, že jsem to viděla. Zahlédla jsem i kus rozhovoru Daniela Stacha s Josefem Salomonovičem, přeživším pěti koncentračních táborů. Nedala jsem to. A stejně se mi to furt vrací, tak silnej ten úryvek byl.

• Inžátko se bylo poprvé stříhat. Pojali jsme to komunitním způsobem a nechali se vylazebničit všichni. Zatímco jsem měla na hlavě napatlanou barvu, seděl mi na klíně a koukal, jak se stříhá táta. Celé kadeřnictví bylo paf, jak to malej s přehledem zvládl. Když je kolem něj hluk, spousta lidí a furt se něco děje, je nejspokojenější. Hlavně že nemusí spát. Nebo jet na saních. Nebo nedejbože v tatrovce, kristepane.
• Pořídili jsme látkovej domeček. Navzdory tomu, že nechci pro dítě kupovat věci, které na druhé straně světa vyrábějí jeho vrstevníci, nám doma takové zboží přistálo. Akorát jsem za něj dala dvojnásobek na webu, kterej se tvářil, že je „něco víc”. Zvážila jsem, jestli se mi chce to celé balit, posílat zpět a znovu vybírat nějakej jinej produkt, kterej stejně zase bude smrdět, protože je to na těch internetech jeden šmejd vedle druhého, rezignovala jsem a látku vyprala. Nepomohlo to, akorát se srazila a stěny teď nesahají až po zem. Při montování konstrukce ale Inža překvapivě pičoval míň, než když skládá random nábytek z Ikea, takže to nakonec asi takovej šunt nebude. Snad bude Inžátko za pár let taky takhle šikovný. Dvanáctky v továrně mlátit nemusí, ale když si sem tam vyrobí dva, tři iPhony, bude to fajn.
• Poprvé jsme za malýho platili komunální odpad. Nic zajímavýho, říkáte si, ale kdeže! Aspoň tohle se nám podařilo pumpnout. V Olomouci totiž v roce narození nemusíte hradit poplatek za komunál. Takže když mě v listopadu 2024 strašili, že asi budu rodit předčasně, prostě jsem si sedla, břichu vysvětlila, že narodit se v prosinci je holý ekonomický nesmysl, protože z toho vytřískáme zadarmiko jen měsíc, a voilá, lednovej porod byl na světě.
• Po roce jsem byla na kosmetice. Už jsem zapomněla, jaké to je mít dvě stejná obočí. Nebo prostě jenom dvě obočí.
• Inža strávil jeden den doma na home office. Na jeho konci konstatoval, že při závodu B7 si Red Bull nedal, ale teď je na něj zralej.
• Stala se ze mě taková ta máma, co vaří do třípřihrádkovýho talíře a dělá to ráda. Za jeden měsíc jsme se v řeči memes dostali z fáze „Mňam, dopíči!“ až po „Dejte to pryč, mně se z toho dělá mdlo.“ Uvidíme, co přinese únor. Tímhle tempem tipuju mraženou pizzu.

• Intenzivně jsme začali shánět truhláře na dokončení našeho kuchyňoobýváku. Tenhle odstavec bude dlouhej, tak ho kdyžtak přeskočte, ve zkratce to ale napsat nejde. Už během těhotenství nám bylo jasné, že budeme muset doma udělat nějaké úpravy, aby se nám tady ve třech žilo lépe. Hlavním cílem bylo vybudovat v obýváku pracovní kout, aby se z pracovny časem mohl udělat dětský pokoj. Tak nějak jsme tušili, že v prvním roce života dítěte je pokojíček dobrej jen na vystajlovaný fotky na Instagram, takže jsme na to úplně netlačili. Plán byl, že v těhotenství připravíme projekt a až se s mimčem sžijeme, já s ním na dva týdny odjedu a doma se udělají všechny potřebný práce. Vizualizace jsme měli odsouhlasené v listopadu, ještě v prosinci jsme psali „našemu“ panu řemeslníkovi, který už nám toho doma kus popracoval, ať s námi příští rok počítá, že se ozveme. Souhlasil. V březnu jsme to začali ladit. Než jsme dali dohromady materiály, detaily, dekory a jeho časové kapacity, byl červen. S pětiměsíčním Inžátkem ve vajíčku jsme objeli všechna olomoucká kuchyňská studia a dodavatele materiálu, abychom si ujasnili vše potřebné. Když totiž chcete „rýpnout“ jen do části pokoje a nedělat vše z gruntu nové, je to peklo. Naráželi jsme na další a další problémy při realizaci nápadů, které na papíře vypadají dobře, ale reálně jsou velmi obtížně proveditelné. Ve finále jsme museli svolit i k výměně kuchyňské pracovní desky. Původní dekor už se samozřejmě nevyrábí, takže jsme tak dlouho hledali typ, co by ladil ke starému i novému nábytku a současně na něj šel přidělat dřez se spodní montáží (ano, to je samostatná kapitola, o té zase někdy jindy…), až jsme vybrali desku, která nebyla nikde skladem a dodací lhůtu má čtyři až osm týdnů. S panem řemeslníkem jsme se tedy domluvili na září, že do té doby vše objednáme a nachystáme, a pak už to bude „jen“ akce kulový blesk. Celé jsme si to písemně potvrdili a zaplatili zálohu. Koncem léta už jsme ho museli trochu uhánět, protože jsme chtěli znát přesné datum začátku a zařídit se podle toho. Měl za sebou krátkou pracovní neschopnost a datum furt ne a ne říct, ale souhlasil s tím, že se u nás staví, abychom si teda ještě jednou zopakovali, co a jak se bude dělat, protože za ty měsíce už jsme se v tom všichni popravdě trochu ztratili. Přijel ve čtvrtek, dvě hodiny jsme nad tím seděli, plácli jsme si a odsouhlasili si začátek v dalším týdnu. „V pondělí mám ještě nějakou kontrolu u doktora, ale v úterý bych nastoupil.“ Všechno z pokoje muselo pryč. Za víkend jsme si s Inžou mákli jak dlouho ne. Inžátko už se vesele batolilo, takže cokoliv jsme sbalili do krabice, rovnou tahalo ven. Inža jel asi třikrát pro další prázdné krabice do Lidlu, vůbec jsme nechápali, že máme tolik věcí a už to není kam dávat. Vyklidili jsme jeden pokoj a celej zbytek bytu se stal krabicovým skladištěm. Do toho jsem sebe a Inžátko musela na dva týdny sbalit. Batoh pro mě a dvacet osm kufrů pro malýho, znáte to… Mazec, mazec, vůbec nechápu, jak jsme to zvládli. V pondělí jsem s malým odjela k tátovi na chatu. Po práci za námi měl přijet Inža, aby mi pomohl vše vytahat z auta a vnitřek zabydlet tak, abych tam s dítětem mohla fungovat. Vystoupil z auta a hned jsem viděla, že je úplně zelenej. Čekala jsem nějakej megaprůser, fakt mě jako první napadlo, že se muselo někomu z rodiny něco přihodit. „Stalo se něco?” - „Počkej, musím se na něco podívat…” Vytahuje telefon, otevírá internetové bankovnictví a na účtu mu svítí právě teď vrácená záloha. Řemeslník zítra nenastoupí. Z „ještě kontroly u doktora” se vyklubala docela vážná diagnóza, se kterou putuje rovnou na operační sál. Právě to Inžovi zavolal do auta. Hm. Chápeme, že tohle jsou v životě chvíle, kdy se člověku totálně přehází priority a ve kterých nikoho nezajímá, že jsme si kurva mákli, abychom se dostali do tohohle bodu. Dali jsme si týden na „vzpamatování se” a začali jsme shánět jiné pracovníky. Co měl původně zvládnout jeden člověk (a proto jsme na něj taky čekali – přesekat elektriku, zapravit díry, nainstalovat sádrokarton, vymalovat, nahodit stěrku, vyrobit a namontovat nábytek) teď muselo dělat šest různých lidí s časově rozličnými harmonogramy. Už čtyři měsíce žijeme napůl sbalení, furt něco hledáme, skáčeme přes krabice a jsme z toho střídavě na mrtvici a střídavě šťastní, že i přes to peklo máme SKORO HOTOVO. Tak už „jen“ ten nábytek. Do kterýho se nikomu nechce, protože obsahuje částečnej zásah do kuchyně. A to je pracný a málo výdělečný. Některý výsměšně-odmítavý zprávy byly fakt frustrující. Ach jo. Dejte svoje děti na řemeslo, dejte svoje děti na řemeslo, dejte svoje děti na řemeslo. Amen. (Na internetu jsem četla vtip, že zatímco v roce 2006 nám říkali, ať se dobře učíme, abychom nemuseli pracovat rukama, v roce 2026 se musíme dobře učit, abychom si mohli dovolit zaplatit práci lidí, kteří se živí rukama. Takže asi tak.)
• Sežrali jsme kilo arašídovýho másla od Šufana. Trochu jako náplast na nervy, trochu proto, že jsme bezední. Vyzkoušeli jsme už hooodně značek, ale tohle je bezkonkurenčně nejlepší. Jako všechno, co je z Olomouce, že jo.

Únor

• Poprosila jsem Inžu, aby s námi šel na očkování. Posledně to bylo ouvej. Spousta pláče, vztekání, naříkání... Odcházela jsem zpocená takříkajíc až na prdeli. Ty druhý ruce tam prostě chyběly. Takže když jsme se tentokrát vydali v plné sestavě, Inžátko samozřejmě ani nepostřehlo, že se něco děje a po dvou slzách „z povinnosti“ už se zase smálo na celou ordinaci. Dítě jako z reklamy. Všichni společně jsme si pohráli v čekárně při čekání na reakci, která měla přijít, ale nepřišla, rozloučili se a zatímco já s malým jsme se vydali domů, Inža odjel zpět do práce. Stihla jsem akorát zavřít domovní dveře, když mi volala sestřička, jestli jsme náhodou neodešli v cizím kabátu. „My? Rozhodně ne!“ – „No, maminka, která tu byla po vás, v čekárně nenašla svůj kabát. Místo toho tady ale visí nějaký cizí. Neměli jste černý kabát?“ – „Já mám zelenou bundu.“ – „A manžel?“ – „Jo, manžel... No, ten má černou bundu, no... Dlouhou... Skoro kabát... Zkusím mu zavolat, počkejte.“ A tak poté, co úplně zbytečně hodinu nebyl v práci, ztratil dalších čtyřicet pět minut tím, že musel jet vrátit kabát, který při odchodu jen bezmyšlenkovitě popadl z věšáku a v ruce odnesl do auta. Černej kabát. Moje noční můra. Abyste chápali: Na výšce jsem několik let brigádničila jako šatnářka na plesech. Víkend co víkend. Od pěti až do posledního kabátu. „Tady máte lísteček s číslem, HLAVNĚ HO PROSÍM NEZTRAŤTE.“ A víkend co víkend se našel někdo, kdo lístek ztratil. Ale to přece nevadí, tento člověk totiž vždy úplně přesně věděl, pro co jde. Jde PRO ČERNÝ KABÁT. „Jste na plese, černý kabát tady mají všichni.“ – „ALE TEN MŮJ MÁ KAPUCI!“ – „Dobře, to jste to zúžil na dvě třetiny zdejších kabátů. Budete muset počkat až do konce a uvidíme, co nám tu zůstane, je mi líto.“ – „Ale to já nemůžu, jsem tu tajně! Jestli přijdu až ráno, manželka mě zabije!“ – „Tak běžte domů a stavte se zítra na vrátnici, pokud tu nějaký kabát zůstane, dáme ho tam.“ – „Jestli přijdu bez kabátu, tak mě zabije taky!“ ... No, bývalo to veselé. Většinou to ještě pokračovalo prosbou „sáhněte do pravé kapsy, jsou tam klíče od auta, tak poznáte, že je to můj kabát,“ protože při té velké zodpovědnosti, která přichází ruku v ruce s držením dozoru nad stovkami kusů oblečení, nemáte nic lepšího na práci, než motoristům šmátrat do kapes. Situace jako přes kopírák. Pokaždé. Jednoho chlapce si ale pamatuju dodnes, jen co je pravda. Prošli jsme celé to kolečko „černý kabát„ – „kapuce“ – „klíče“, až položil ruce na pult a povídá: „Víte co? Prohledejte náprsní kapsy. V té mojí najdete kondomy na extra malý penis.“ True story. Přidejte chytlavý riff a příští slavík je zase Pepy Vojtka. Nostalgie ve své nejryzejší podobě. Hlavně jsem vám ale chtěla říct, ať si ty kabáty sakra hlídáte! (Co by šéfka Dermacolu dala za to, aby tenhle post četla začátkem roku…)
• Začali jsme podnikat první kroky k odstavu. Uf. Bylo to hustý. Hormony hormonovaly tak, že se nezdráhám označit to za psychicky náročnější období než šestinedělí. Nakonec jsme skončili pouze u zrušení nočního kojení, protože utnout to při průměrném počtu dvaceti probuzení za noc mi přišlo na místě. A Inža zase znal ty správný slova a dělal ty správný věci. Malýho nosil celý hodiny v nosítku, mně utíral slzy. Prsa mezitím splaskly do tvaru basetích uší, který si prostě po zbytek života budu rolovat pod krk, připínat kolíčkem k řetízku a hrdě nosit. Zvládly toho děsně moc. Jo a i když jsem nikdy úplně nechápala význam slova „blahořečit“, tak Pokáče bych za Ovci na pohovce klidně blahořečila, protože nám velmi pomohla překonat každou nepohodu posledních dní.
• Poté, co malej začal usínat bez prsa, naše večery dostaly úplně jinej rozměr. Zatím se teda hlavně dáváme fyzicky dohromady a snažíme se cvičit, ale věřím, že příští měsíc už dáme i nějaký ten film nebo deskovku.
• Zúčastnili jsme se demonstrace na podporu prezidenta. Nevěděla jsem, jestli sem tenhle bod dávat. Vlastně jsme si stejně tak nebyli jistí, jestli „má cenu“ tam chodit. Ale když prostě cítíme, že to, co se děje, není v pořádku, tak tohle všechno cenu má.

• Inžátko se poměrně obstojně rozmlouvá. Vyřídí vše, co potřebuje, a stačí mu k tomu dirigentský vztyčený prstík a šest slov:
  • Máma = rozkazovací způsob ve smyslu „podej”, „udělej” nebo „pohni, proč ti to tak trvá?!“.
  • Čiči = univerzální výraz pro kočku, oči a míč. Ani jedna z těchto věcí totiž nemůže zůstat bez povšimnutí, takže když si náhodou o půl druhé v noci nejsem schopná vzpomenout, kde mám oči, Inžátko mi to řekne, ukáže a málem mě o ně rovnou i připraví.
  • Mňam = všechno, naprosto všechno. Včetně krému na opruzeniny.
  • Táta = ten srandista, co je buď v telefonu, nebo ho nosí způsobem, ze kterého si odrovnává záda, což je děsná bžunda.
  • Bam = cokoliv, do čeho se dá bouchnout, nebo je to aspoň kulaté, takže to má potenciál odkutálení se a spadnutí.
  • Vuu = věci, které dělají významný zvuk – od kávovaru po sanitku.
• Dočetla jsem knihu Martina Moravce – Josef Mareš, Moje případy z 1. oddělení. Dávno po tom, kdy to bylo cool. Nevadí. Většinu historek už jsem znala, ale i tak to bylo příjemné čtení. Od Vánoc už třetí kniha. Zjistila jsem totiž, že forma rozhovorů je velmi vhodná pro nevyspanej mozek, kterej není schopnej držet linku, pamatovat si informace a děj. Takže po Atomové babě Dany Drábové (boží, boží, boží!) a Nejsem z cukru ani ze železa Markéty Pekarové Adamové (nic moc) byl Josef Mareš jasnou volbou. Nasála jsem atmosféru a nabrnklo mě to opět se podívat na Metodu Markovič (obě dvě série jsou naprosto top, najdete na OnePlay) a zopakovat si i Devadesátky (má ČT v iVysílání). Opětovné zhlédnutí mi připomnělo, proč jsem z toho ani napoprvé nebyla tak odvařená jako z Markoviče. Tou kaňkou je herectví Patricie Pagáčové. A to jsem natolik otrlý divák, že jsem zvládla i moderování Zorky Hejdové v Bachelorovi. Ale paní Kozákovou jsem prostě nedala. Je to nejméně uvěřitelně zahraná postava všech dob. Tak. Je to venku. Sorry not sorry.
• Těšila jsem se na Survivor, ale letos to asi poprvé nedám, protože je rok od roku natočenej hůř a hůř. Zvuk je podle mě vysílanej na nějaké zvláštní frekvenci, kterou neslyší ani psi.
• Zatímco Eva Adamczyková rok po porodu vyhrála olympijskou medaili s časem minuta a dvanáct sekund, já jsem během tři čtvrtě hodiny rozdrbala a opět naprogramovala kávovar tak, aby mi udělal dobrý kafe. Z tohoto úspěchu jsem měla radost tři dny.
• Malej Inža se naučil otevírat skříňky v kuchyni, takže teď každej den cvičně vyndává veškerý dosažitelný obsah kredence a když na to přijde, něco i uklidí, ale zásadně jinam, než to patří. Kdykoliv jdu vařit, musím první pracně dohledat veškeré potřebné náčiní. Dost mi to připomíná začátek soužití s velkým Inžou. Jo a jednou za den vykramuje taky nákupní tašky, což dost možná zase skončí průserem. Doslova.
• Našli jsme pana stolaře, který byl ochotný k nám přijít, dvě hodiny strávit nad procházením všech bodů naší rekonstrukce a neutekl. Slíbil, že se nad vším zamyslí, nacení to a dá nám vědět. Je to čtvrtej týden a ještě se neozval. Tak si teď prostě jen držíme palce, protože nám už asi nic jiného nezbývá.

• Začalo svítit slunce. TVL začalo to být na sluneční brýle! Nikdy, NIKDY mi počasí neudělalo větší radost než letos! Procházky jsou úplně o něčem jiným. (Poslední měsíce byly spíš o snaze zahřát se.) Nevím, jestli je to tak všude, ale v šantovkovým Oxalisu se dá koupit čerstvě připravenej čaj. Fakt výbornej. Naučila jsem se tam čas od času zajít a vzít si ho na kočárkování, zvlášť když bylo hnusně. Samozřejmě jsem se nechala zlákat taky na akci sbírání bodíků. Každej devátej čaj zdarma. Brnkačka! A tak jsem od prosince jako ocas sbírala razítka, abych v jeden únorový pátek konečně dojela celou kartičku. Tu jsem pečlivě uložila do tašky na kočárku a těšila se, až si v dalším týdnu vyzvednu svůj kelímek odměny. Jenže o víkendu šel s kočárkem Inža a dost zmoknul, takže když jsem v pondělí vyrazila do Oxalisu a vítězoslavně tam pokroucenou kartičku vytáhla, ani jedno razítko na ní nebylo. Vlhkost je všechny smyla. Myslela jsem, že omejou i mě. Paní prodavačka si mě naštěstí pamatovala, společně jsme se tomu zasmály a čaj gratis jsem dostala i tak, ale ty vole, tohle byl na závěr zimy od počasí pořádnej podraz! Má jediný štěstí, že už se umoudřilo.

Březen 

• Objednala jsem nás na rodinné focení. To je totiž jedna z neoficiálních povinností každé moderní mámy – že zajistí, aby v pravidelných intervalech vznikaly rádoby ležérní fotky, které byly pořízené „jen tak mimochodem ve volné chvíli“, ale ve skutečnosti celá ta megaakce vyžaduje spoustu příprav. Domluvit fotografku, vymyslet čas, ve kterém bude dítě ideálně vyspané a tak akorát najezené a táta bude v kanceláři postradatelnej. Ideálně je pak ještě potřeba skloubit to s matčinými umytými vlasy a tátovým tak akorát zastřiženým vousem a hlavně, HLAVNĚ nachystat na oko ledabyle sladěné outfity, po kterých jste jakože náhodou před focením prostě hrábli do skříně a zrovna tam byly. Takže jsem s Inžou šla koupit nové rifle, Inžátkovi pořídila fotogenický prvorepublikový baby outfit, všechny nás vystajlovala jak na focení reklamy a na místě zjistila, že na mém triku je flek. Teda dva fleky, abych byla přesná.
• Inža si vzal dovolenou a hned po focení jsme odjeli na chatu, kde jsme chtěli strávit čtyři insta-friendly dny plný výletů a pohody. Místo toho jsme postupně jeden po druhým odpadli, bylo nám blbě, akorát jsme se střídali v tom, kdo zrovna nosí malého a kdo spí, a nakonec jsme se domů vrátili o den dřív. Někdy to prostě nevyjde podle představ.
• Asi čtrnáct dní se nás všech držel nějaké odpornej moribundus. Rýma, kašel, bolesti kloubů, jako bychom celou noc fárali v dole. Přitom fáráme jen v ložnici, když se snažíme malého udržet v posteli, co nejdýl to jde. Naše kuchyně se proměnila v letadlovou kabinu za nouzového stavu, nejen že se všude válely random poházené věci vyhozené bůhví odkud, ale prakticky soustavně v ní jel inhalátor, jehož masku jsme si furt dokola půjčovali. Mimochodem tenhle inhalátor loni Inža svým inžovským způsobem hodiny vybíral na Alze a abyste vy nemuseli, dám vám sem odkaz. Je těžkej jako prase a hlučnej jako kráva, ale v téhle krizi nám fakt dost pomohl.
• Inžátko začalo chodit. Ještě lepší než tahle informace samotná je to, že z toho má fakt upřímnou radost. Ťape, směje se tomu a je strašně moc boží. A krásnej! Už jsem říkala, že je krásnej? V postatě má celej internet jediný štěstí, že jeho fotky nezveřejňujem, protože všechny ostatní děti by se mohly jít zahrabat, že jo. Zcela objektivně. Až tyhle průpovídky začnou štvát, myslete na to, že porodnost prudce klesá a za pár let budete mezi vším tím živým vysíláním z domovů důchodců na takovej mama blogísek ještě rádi vzpomínat.
• Koukám na Extrémní proměny a dojímám se u toho. Ty vogo, těm lidem se prostě od základu mění životy a je to hezký. Normálně jsou vděční za to, že zase můžou jezdit na kole. Nasávám ten vajb a beru si z nich příklad. Důležitej důvod ke sledování je samozřejmě taky ten trenér. Ten je tak sympa- a empatickej, že mám chuť se vyžrat, jenom abych mu mohla taky celej rok volat. A to říkám jako někdo, kdo když volat nemusí, tak nevolá. No nic. Neříkejte to Inžovi.
• Čtu Podezřelý ticho od Zuzany Bergrové. Když založila blog Plody dna na Facebooku, byla jsem asi čtyřicátej sledující. Každej jeden příspěvek mě bavil i v době, kdy jsem ještě dávno nebyla cílovka. A to si myslím, že je známka kvalitního humoru. Když mama obsah baví i nemama. Taky se o něj snažím, ale ještě se mám co učit. Každopádně loni ty její příspěvky vyšly knižně. Tak nějak v době, kdy jsem dvacet hodin ze dne kojila a byla smířená s tím, že už asi nikdy žádnou knížku nepřečtu. No a heleme se. Letos je Podezřelý ticho nominovaný na Magnesii literu a já si ho dávám po večerech s červeným světlem.
• To světlo, prosím vás, to je taky velkej game changer a Insta boom, kterýmu jsem se dlouho vyhýbala, ale jak to tak bývá, našlo si mě samo. Když jsem ke konci těhotenství začala trpět nespavostí, kolem třetí ráno jsem se odebírala do obýváku a zhruba dvě až tři hodiny okouněla na gauči. V úterý a středu mi mozkové buňky užíral Bachelor, ale ve zbytku týdne jsem sahala po knihách. No a Inža jako správnej manža vymyslel, že přece nemusím své těžkotonážní křivky přesouvat do vedlejší místnosti a koupil mi lampičku na čtení, abych mohla hezky zůstat ležet vedle něj. Dost nevděčně jsem ten dárek odbyla, tvl tohle může koupit fakt jen člověk, kterej nečte, co s tou pidižárovkou mám asi tak dělat, ale myslel to hezky, bít ho nebudu, a hodila ji do šuplíku. Nicméně nakonec jsme ji moc a moc využili už v porodnici. Ne že bych si tam četla :-D, ale i sestřičky chválily, že je na noční kojení super. Tím klipem, kterej se má přidělávat ke knížce, jsem ji měla připnutou na postýlce a započala tak Inžátkův high-tech life. Od té doby u nás doma jede furt. Dneska už ji před spaním používá i malej. Jo, taky už usíná u čtení. Už je tak velkej, že si v posteli prohlížíme knihy pod červeným světlem, chápete to? Mám se znova dojímat?

• Po dopolednech jsem sjela Heated Rivalry, zatímco si malej hrál na podložce s Legem. Jakože doslova. Snažil se spojit dvě nespojitelné kostky a za ním se odehrávalo úplně všechno to „heated“. Každej den jsem čekala, kdy u nás zazvoní OSPOD. Asi přijde až po tomhle veřejném přiznání. Každopádně to podstatný je, že nesdílím všeobecný nadšení ohledně této série. Jako jo, díl od dílu to bylo lepší a myšlenku velkého finále by televize měla pouštět v prime timu, ale šest rozpolcených dopolední jsem na to čekat nemusela, to zase ne.
• Inžátko začalo říkat nové slovo. PIŠE. V jedno úterý zaznělo nejmíň dvacetkrát jen za procházku v parku. A Inžovi to nedalo, furt se snažil zjistit, co to znamená? „Pejsek?“, „Páv?“, „Jo aha, hřiště? Ne? Ukaž, co je piše!“ ... No, nechala jsem ho v tom asi hodinu, než jsem přiznala, že mi před malým uklouzlo jedno mateřské a láskyplné „dopičekurvafixuž“. #piše
• Dostala jsem svou první pokutu v životě. Padesát devět na padesátce. Přistála v datovce i s velmi nelichotivou fotkou, která mi připomněla, proč se chodím fotit do ateliéru k fotografce. Ráda bych se vymlouvala na mladickou nerozvážnost, ale ve svých čtyřiatřiceti letech mi nezbývá nic jiného, než to hodit na chudáka řvoucí dítě na zadním sedadle, které jsem chtěla co nejrychleji dopravit do cíle. Bylo to za pět set, svůj dluh společnosti jsem obratem splatila a celý hřích považuju za vykoupený.
• STOLAŘ! Málem bych zapomněla. „Volal stolař,“ hlásí Inža. „A?“ – „No, jsem blbej obchodník. V podstatě jsem mu řekl, že je nám cena jedno, hlavně ať už začne, že je to doma k nežití.“ – „A co on na to?“ – „Že mě chápe, že je taky ženatej.“ … Kdybych věděla, že stačí brnknout na strunu chlapské solidarity, už máme postavenej barák. Ale nebudeme stahovat kalhoty, brod je ještě daleko. Prý by příští měsíc mohl začít. Uměl si vybrat tu pravou chvíli. Ještě trochu doladíme stabilitu a Inžátko už může tahat fošny.
• Měsíc od měsíce máme doma větší a větší bordel. Nechápu to. Už v listopadu jsem byla přesvědčená, že jsme dosáhli maxima a dál už to prostě nemůže jít. A teď je na každým fleku ještě další flek, na kterým jsou drobky obalený kočičíma chlupama. Zatímco každý večer uspávám malého, Inža tři čtvrtě hodiny uklízí obsah kuchyně zpět do kuchyně a hračky do krabic, abychom si v následující hodině relativního čista nezlomili kotník při šlápnutí na kastrol plný dřevěných kostek. Do chodby jsme kočárem navozili tolik písku, že ho v červnu plánuju pozametat do krabice a Inžátkovi říct, že „tadá“, tady máš pískoviště. Ale ať si jen nestěžuju, tak musím říct, že dobrej nápad byly ty nový zatemňovací skla, díky kterým nám do obýváku teď zase tak moc nepeče slunce. Jen nechápu, proč je Inža nechal udělat jen do osmdesáticentimetrové výšky. Ne aha, pardon, tak prej nic neobjednával. Malej to zapatlal z vlastní iniciativy. Znáte takovej ten gif, jak pes sedí na židli a všechno kolem hoří? Tak nějak si připadám při psaní těchto řádků.

• Na závěr tu mám slepičí okénko. Bude to dlouhý. Chlapi to neocení. Kosmetičky to nasere. Vizážistkám zaskočí veganská sušenka a prodavačky ze Sephory si budou klepat na rozjasněné čelo. Přesto jsem se rozhodla jít s kůži na trh a podělit se s vámi o to, co mi v březnu udělalo fakt radost. Na začátku bylo video. Klasický sjíždění Instagramu po uspání dítěte. Doma bordel jak v tanku a ty můžeš jít uklízet, nebo dosytit dopamin nekonečným scrollováním. Tak jedeš jako o život, když ti tam najednou skočí reel, ve kterém si máma od dvou dětí dělá make up. Rychlej. Pěknej. A protože ta máma je Katka Routová, víš, že to nebudou žádný srágory. Tohle prostě MUSÍŠ zkusit taky. Jenže! Jak vybrat ty správný produkty? Kolikrát se to nepodaří ani naživo v obchodě za přítomnosti prodejní asistentky, tak jak se, kurník, trefit u cizí značky na neznámým e-shopu? Scrolluju dál a dojedu až ke komentáři, kde jedna ze sledujících píše, že se prostě vyfotila ráno pro probuzení na přímém světle, fotku nahrála do ChatGPT a nechala konat umělou inteligenci. Tvl. Tyhle bizarnosti neberou konce. Ale kdo jsem, abych znevažovala nekonečné vědění internetu? Ráno jsem si to tedy namířila k oknu a na první pokus pořídila tu momentku, které se teď leknu pokaždé, když na mě v telefonu omylem vyskočí. Tohle jsem já. Udělej mi barevnou typologii, zanalyzuj moji pleť, vyber mi čtyři vhodné produkty na tomto e-shopu, udělej mi návod, jak je používat… Oukej, tohle celkem funguje, tak toho zkusíme víc! Tady máš celou moji postavu. Moje míry jsou tyto. Takhle jsem vysoká. Vymyslíš mi čtyři pohodlné outfit na chození s kočárkem, které budou lichotit mojí postavě? Ty jo, tohle sako jsi vybrala fakt dobře… Najdeš mi na internetu přímo odkaz, kde ho koupit? Už to jelo. V téhle konverzaci jsem ve volných chvílích strávila asi týden. Probraly jsme všechno. Jakou kosmetiku používám, co mám zkusit, jak vylepšit denní ruitinu... (Nevyspala jsem se do růžova už tolik měsíců, že momentálně se jedná jen o udržování obličejové ruiny, proto ruitina, nikoliv rutina.) Prostě po roce a čtvrt naplňování potřeb druhé lidské bytosti bylo fajn se chvíli zabývat jen sama sebou, byť na takhle povrchní úrovni. Taky musíme mít na paměti, že čím víc času bude AI trávit výběrem make-upu, tím míň času bude mít na přípravu vyhubení lidstva, takže šlo vlastně i o dobrý skutek. Doufám. Jo a P.S.: Produkty Pure U už mám doma a fakt to trefila, potvora jedna umělá, inteligentní!
• ... a to byl náš usmrkanej březen. Už zbývá jen reklamní okénko, protože stále běží tyto kódíky:
  • JSEMVEVZTAHU na 10% slevu u Yoo. Březnovej bestseller najdete tady. Tenhle kámoš zase umí sníst sušenku. Pak se ale zasekne.
  • JSEMVEVZTAHU je taky věčně trvající sleva na doplňky stravy od Nutrapie. Dostanete s ní 10% slevu na celej nákup, třeba na balanced woman, což je jejich nejprodávanější produkt, na kterej mi furt chodí oslavný ódy.

Pokračujeme příští měsíc.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)