Moje guilty pleasure je neuváženým rozhodováním snižovat počet followerů, takže v době, kdy na Instagramu trendujou krátká videa, jsem se rozhodla pustit do dlouhých textů. Navnadilo mě množství zpráv po poslední blogovce, kdy jste psali, že se těšíte na pokračování, které... nemám. :-D Loňský rok byl fičák. Poznámky nemám, dělala jsem „jen“ vzpomínkové rodinné video, které asi nikdy neuvidíte. Teda pokud se z Inžátka v dospělosti nestane content creator a neukáže vám ho sám. (Hej, chlapče, jestli před publikací změníš hudbu, kterou jsem vybírala asi měsíc, tak si mě nepřej!) Letos to tedy zkusíme fakt blogově:
Leden
- Na Novej rok jsme neměli kocovinu, takže jsme ho mohli strávit u dědy-pradědy. Inžátko tam čekaly hrací kostky, na kterých za šedesát let vyrostlo už asi dvanáct členů mojí rodiny. A ono si s nima fakt hrálo. Taková malá velká chvíle, kterou stojí za to si pamatovat.
- Oslavili jsme jedenáctileté výročí vztahu. Kytkou, Birellem a večerkou ve 21:30.
- Strávili jsme skvělej víkend u kamarádů v Bohumíně. Sedm dospělých, tři batolata. Chaos, divočina, smích, myšlenky hluboký jak Macocha i plytký jak hladina Olše. Nemáme ani jednu společnou fotku, protože v každým momentě někdo spal nebo byl na záchodě.
Čtyři dospělí udělali maximum pro to, aby se Inžátko poprvé projelo na saních. Zima, logistická náročnost, křik. Třicet šest fotek, na kterých se hlavní hrdina tváří jak smutnej smajlík. - Oslava prvních narozenin. Rodina dostala embargo na nákup velké tatrovky, tu chtěl svýmu synovi symbolicky pořídit Inža. A taky že jo. Dalších třicet šest fotek nejsmutnějšího dítěte na světě bylo na světě.
- Současně s tím jsem já oslavila rok, během kterého mi dítě odnikud nespadlo. Je mi jasné, že když to dnes „napíšu nahlas”, zítra se se žuchnutím spustí z gauče a odkutálí se až vedle k sousedům. Taky vím, že se rodiče dělí na ty, kterým už dítě spadlo a na ty, kterým teprve spadne. Navždycky to neuhlídám. Ale člověk by se měl umět pochválit a tohle mi přijde jako fajn výkon, za kterej se ocenit chci. (EDIT: V čase mezi dopsáním a publikací tohoto článku rozbil skleničku a pořezal si prst, tak už „mám splněno”. Naštěstí je ocenění sebe sama, které už bylo udělené, nevratné.)
- Koukala jsem na díl Výměny manželek z Botswany a bylo to tak hezký, že se nestydím přiznat, že jsem to viděla. Zahlédla jsem i kus rozhovoru Daniela Stacha s Josefem Salomonovičem, přeživším pěti koncentračních táborů. Nedala jsem to. A stejně se mi to furt vrací, tak silnej ten úryvek byl.
- Inžátko se bylo poprvé stříhat. Pojali jsme to komunitním způsobem a nechali se vylazebničit všichni. Zatímco jsem měla na hlavě napatlanou barvu, seděl mi na klíně a koukal, jak se stříhá táta. Celé kadeřnictví bylo paf, jak to malej s přehledem zvládl. Když je kolem něj hluk, spousta lidí a furt se něco děje, je nejspokojenější. Hlavně že nemusí spát. Nebo jet na saních. Nebo nedejbože v tatrovce, kristepane.
- Pořídili jsme látkovej domeček. Navzdory tomu, že nechci pro dítě kupovat věci, které na druhé straně světa vyrábějí jeho vrstevníci, nám doma takové zboží přistálo. Akorát jsem za něj dala dvojnásobek na webu, kterej se tvářil, že je „něco víc”. Zvážila jsem, jestli se mi chce to celé balit, posílat zpět a znovu vybírat nějakej jinej produkt, kterej stejně zase bude smrdět, protože je to na těch internetech jeden šmejd vedle druhého, rezignovala jsem a látku vyprala. Nepomohlo to, akorát se srazila a stěny teď nesahají až po zem. Při montování konstrukce ale Inža překvapivě pičoval míň, než když skládá random nábytek z Ikea, takže to nakonec asi takovej šunt nebude. Snad bude Inžátko za pár let taky takhle šikovný. Dvanáctky v továrně mlátit nemusí, ale když si sem tam vyrobí dva, tři iPhony, bude to fajn.
- Poprvé jsme za malýho platili komunální odpad. Nic zajímavýho, říkáte si, ale kdeže! Aspoň tohle se nám podařilo pumpnout. V Olomouci totiž v roce narození nemusíte hradit poplatek za komunál. Takže když mě v listopadu 2024 strašili, že asi budu rodit předčasně, prostě jsem si sedla, břichu vysvětlila, že narodit se v prosinci je holý ekonomický nesmysl, protože z toho vytřískáme zadarmiko jen měsíc, a voilá, lednovej porod byl na světě.
- Po roce jsem byla na kosmetice. Už jsem zapomněla, jaké to je mít dvě stejná obočí. Nebo prostě jenom dvě obočí.
- Inža strávil jeden den doma na home office. Na jeho konci konstatoval, že při závodu B7 si Red Bull nedal, ale teď je na něj zralej.
- Stala se ze mě taková ta máma, co vaří do třípřihrádkovýho talíře a dělá to ráda. Za jeden měsíc jsme se v řeči memes dostali z fáze „Mňam, dopíči!“ až po „Dejte to pryč, mně se z toho dělá mdlo.“ Uvidíme, co přinese únor. Tímhle tempem tipuju mraženou pizzu.
- Intenzivně jsme začali shánět truhláře na dokončení našeho kuchyňoobýváku. Tenhle odstavec bude dlouhej, tak ho kdyžtak přeskočte, ve zkratce to ale napsat nejde. Už během těhotenství nám bylo jasné, že budeme muset doma udělat nějaké úpravy, aby se nám tady ve třech žilo lépe. Hlavním cílem bylo vybudovat v obýváku pracovní kout, aby se z pracovny časem mohl udělat dětský pokoj. Tak nějak jsme tušili, že v prvním roce života dítěte je pokojíček dobrej jen na vystajlovaný fotky na Instagram, takže jsme na to úplně netlačili. Plán byl, že v těhotenství připravíme projekt a až se s mimčem sžijeme, já s ním na dva týdny odjedu a doma se udělají všechny potřebný práce. Vizualizace jsme měli odsouhlasené v listopadu, ještě v prosinci jsme psali „našemu“ panu řemeslníkovi, který už nám toho doma kus popracoval, ať s námi příští rok počítá, že se ozveme. Souhlasil. V březnu jsme to začali ladit. Než jsme dali dohromady materiály, detaily, dekory a jeho časové kapacity, byl červen. S pětiměsíčním Inžátkem ve vajíčku jsme objeli všechna olomoucká kuchyňská studia a dodavatele materiálu, abychom si ujasnili vše potřebné. Když totiž chcete „rýpnout“ jen do části pokoje a nedělat vše z gruntu nové, je to peklo. Naráželi jsme na další a další problémy při realizaci nápadů, které na papíře vypadají dobře, ale reálně jsou velmi obtížně proveditelné. Ve finále jsme museli svolit i k výměně kuchyňské pracovní desky. Původní dekor už se samozřejmě nevyrábí, takže jsme tak dlouho hledali typ, co by ladil ke starému i novému nábytku a současně na něj šel přidělat dřez se spodní montáží (ano, to je samostatná kapitola, o té zase někdy jindy…), až jsme vybrali desku, která nebyla nikde skladem a dodací lhůtu má čtyři až osm týdnů. S panem řemeslníkem jsme se tedy domluvili na září, že do té doby vše objednáme a nachystáme, a pak už to bude „jen“ akce kulový blesk. Celé jsme si to písemně potvrdili a zaplatili zálohu. Koncem léta už jsme ho museli trochu uhánět, protože jsme chtěli znát přesné datum začátku a zařídit se podle toho. Měl za sebou krátkou pracovní neschopnost a datum furt ne a ne říct, ale souhlasil s tím, že se u nás staví, abychom si teda ještě jednou zopakovali, co a jak se bude dělat, protože za ty měsíce už jsme se v tom všichni popravdě trochu ztratili. Přijel ve čtvrtek, dvě hodiny jsme nad tím seděli, plácli jsme si a odsouhlasili si začátek v dalším týdnu. „V pondělí mám ještě nějakou kontrolu u doktora, ale v úterý bych nastoupil.“ Všechno z pokoje muselo pryč. Za víkend jsme si s Inžou mákli jak dlouho ne. Inžátko už se vesele batolilo, takže cokoliv jsme sbalili do krabice, rovnou tahalo ven. Inža jel asi třikrát pro další prázdné krabice do Lidlu, vůbec jsme nechápali, že máme tolik věcí a už to není kam dávat. Vyklidili jsme jeden pokoj a celej zbytek bytu se stal krabicovým skladištěm. Do toho jsem sebe a Inžátko musela na dva týdny sbalit. Batoh pro mě a dvacet osm kufrů pro malýho, znáte to… Mazec, mazec, vůbec nechápu, jak jsme to zvládli. V pondělí jsem s malým odjela k tátovi na chatu. Po práci za námi měl přijet Inža, aby mi pomohl vše vytahat z auta a vnitřek zabydlet tak, abych tam s dítětem mohla fungovat. Vystoupil z auta a hned jsem viděla, že je úplně zelenej. Čekala jsem nějakej megaprůser, fakt mě jako první napadlo, že se muselo někomu z rodiny něco přihodit. „Stalo se něco?” - „Počkej, musím se na něco podívat…” Vytahuje telefon, otevírá internetové bankovnictví a na účtu mu svítí právě teď vrácená záloha. Řemeslník zítra nenastoupí. Z „ještě kontroly u doktora” se vyklubala docela vážná diagnóza, se kterou putuje rovnou na operační sál. Právě to Inžovi zavolal do auta. Hm. Chápeme, že tohle jsou v životě chvíle, kdy se člověku totálně přehází priority a ve kterých nikoho nezajímá, že jsme si kurva mákli, abychom se dostali do tohohle bodu. Dali jsme si týden na „vzpamatování se” a začali jsme shánět jiné pracovníky. Co měl původně zvládnout jeden člověk (a proto jsme na něj taky čekali – přesekat elektriku, zapravit díry, nainstalovat sádrokarton, vymalovat, nahodit stěrku, vyrobit a namontovat nábytek) teď muselo dělat šest různých lidí s časově rozličnými harmonogramy. Už čtyři měsíce žijeme napůl sbalení, furt něco hledáme, skáčeme přes krabice a jsme z toho střídavě na mrtvici a střídavě šťastní, že i přes to peklo máme SKORO HOTOVO. Tak už „jen“ ten nábytek. Do kterýho se nikomu nechce, protože obsahuje částečnej zásah do kuchyně. A to je pracný a málo výdělečný. Některý výsměšně-odmítavý zprávy byly fakt frustrující. Ach jo. Dejte svoje děti na řemeslo, dejte svoje děti na řemeslo, dejte svoje děti na řemeslo. Amen. (Na internetu jsem četla vtip, že zatímco v roce 2006 nám říkali, ať se dobře učíme, abychom nemuseli pracovat rukama, v roce 2026 se musíme dobře učit, abychom si mohli dovolit zaplatit práci lidí, kteří se živí rukama. Takže asi tak.)
- Sežrali jsme kilo arašídovýho másla od Šufana. Trochu jako náplast na nervy, trochu proto, že jsme bezední. Vyzkoušeli jsme už hooodně značek, ale tohle je bezkonkurenčně nejlepší. Jako všechno, co je z Olomouce, že jo.
- ... a tím jsme zakončili leden. Na tomto místě si představte libovolnej oslí můstek k tomu, že s koncem ledna se fakt, ale fakt blíží Valentýn. Ten svátek, co nikdo neslaví, ale pokud nic nepřinesete, budete mít průšvih. Mám tu pro vás na závěr aspoň pár tipů, jak na tom ušetřit:
- Stále platí kódík JSEMVEVZTAHU na 10% slevu u Yoo. Třeba na tenhle bestseller. Pokud jste konzervativní, mají i kytku.
- S kódem VEVZTAHU ušetříte 100 Kč při nákupu nad 1000 Kč u Skippy. Protože párovýma dupačkama ještě nikdy nikdo nic nepokazil.
- JSEMVEVZTAHU je taky věčně trvající sleva na doplňky stravy od Nutrapie. Dostanete s ní 10% slevu na celej nákup, třeba na balanced woman, kterou chce doma každej.
- No a pokud chcete jít na jistotu, tak jsou tu naše hrnky nebo historicky poslední kousky valentýho-méďů.
Pokračujeme příští měsíc.
Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)