Hovní historka

*Upozorňuju, že následující řádky nejsou vhodné pro slabé povahy. Reklamace nepřijímám, terapeutická sezení neproplácím.*

Naše kočka má ráda tašky. Jakože VŠECHNY tašky. Jakože:

• Tašky
• Kabely
• Kabelky
• Sáčky
• Kufry
• Batohy
• Igelitky
• Síťovky

... Zkrátka všechno, do čeho se dá vlézt a v čem se dá bezpečně schovat a poválet.  Když přijdeme z nákupu, necháváme ležet prázdnou tašku na zemi v kuchyni klidně dva dny, abychom se jí zavděčili.

A takhle si v úterý večer tu svoji oblíbenou tašku zase našla, vlezla dovnitř a zahájila každodenní relax. Ten trval několik desítek minut, než si ho rozmyslela. Je to prostě kočka, takže všechno dělá na několik zátahů a v cyklech dovnitř - ven - dovnitř - ven.

Rozhodla se ladně z tašky vyskočit, což nevíme, jak ji napadlo, protože vzhledem k jejímu věku a nadváze ji ladnost opustila tak dávno, že už si ani nepamatujeme, jak se vlastně projevovala. Proskočila při tom uchem tašky, ve kterém se zasekla a začala jančit. Tím sympatickým slovem „jančit“ myslím začala totálně magořit a naprosto brutálním způsobem demolovat byt.

Není se čemu divit. Chápu, že když máte k zádům přivázaného mozkomora z šustícího materiálu ikeácké tašky, utíkáte jako o život, abyste mu zdrhli. Přes stůl, přes parapety, pod postel... Nehledě na to, co za vámi padá, rozbíjí se, nebo zůstává roztrhané drápkama.

Doteď to byla více méně sranda, haha, kočka nám tady pobíhá jak mrdlá, ale záhy jsme pochopili, že to není prdel, protože se sama ven asi fakt nedostane. Poprvé v životě jsem toho našeho čtyřnohýho plyšáka slyšela výt. A zároveň prskat a střídavě syčet.

„Ty vole, ona je tam fakt zaseknutá, musíme ji chytit a sundat jí to,“ zavelel Inža.

No... asi takhle: Zkoušeli jste někdy chytit kočku, která právě bojuje o život?

Nešlo to. Škrábala, vzpouzela se, zdrhala a zaběhla do rohu ložnice, kde pokračovala ve vytí a syčení.

„Já ji chytnu, ty jí to stáhni.“ - Inža se neohroženě chopil peřiny, chytil do ní kočku (aby ho ještě víc nepoškrábala) a natočil mi ji tak, abych byla schopná tašku sundat.

A teď otázka za deset bludišťáků:  Víte, co udělá kočka, která je přesvědčená, že zrovna bojuje o život, když ji k tomu všemu ještě zabalíte do peřiny a zvednete metr vysoko? – Chytne absolutní schízu (ano, evidentně totiž dříve popsaný stav nebylo dosažitelné maximum) a v rámci kolapsu se podělá.

Na sebe.

Na vás.

Do peřiny.

Na podlahu.

Na závěsy.

Na topení.

Na zeď.

Na rám postele.

... Prostě hovna všude.

Vám, pokud jste co k čemu, se i v těch hovnech podaří nahmatat držadlo tašky a kočku vysvobodit ze zajetí, které si způsobila sama, ale viní za něj vás. V rámci oslavy vám vymáchaná ve vlastních exkrementech zdrhne a tu nadílku roznese po zbytku bytu. O půl desáté večer.

A tak jsme si v úterý dali noční uklízecí a dezinfekční šichtu, která nebrala konce a po které jsme po půlnoci padli do postele naprosto vyřízení.

On: „Furt to tady někde cítím.“

Já: „Čichni si k vínu a spi.“

Kočka s námi nemluvila 24 hodin.

Ale náš #vztah, ten zase dokázal, že přežije kdejakou sračku.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)