avventura italiana

26. 4. 2024, pátek

Debilní vstávání! Kdo tohle vymyslel? Jo aha, já. Ospalí přešlapujeme na perónu olomouckého nádraží a vyhlížíme Přerovského zubra, kterým zahájíme celodenní přesun na trase Olomouc–Přerov–Vídeň–Benátky. Moje cestovatelské ambice jsou velké, za osmnáct dní se vidím na jihu Itálie, možná až na Sicílii. Inža je jako vždy prudérně racionální a předpovídá, že budeme rádi, když to zvládneme někam za Neapol. Pche. Dej mi kafe a uvidíš to tempo!

Jako kovaní turisti máme každý pouze svůj batoh a jednu společnou igelitku plnou zbytků z ledničky. Její účast nebyla v plánu, ale obsah by doma podlehl zkáze, což naše zero-waste svědomí nedopustilo. Dojíme to ve vlaku, ne? Haha. Další přehnané očekávání. Pekařské tyčinky s mákem se mnou cestují až do Říma. Týden. Ale to předbíhám…

Dvanáct hodin, během kterých by se jiní cestovatelé přemístili na druhý konec světa, trávíme plánováním příštích dní a tvorbou degustačního checklistu. Za okny ubíhají Alpy, v jídelním voze rakouských drah dostáváme jídlo lepší než v řadě olomouckých restaurací a rozhodnutí přesunout se po železnici si nemůžeme vynachválit. Sheldon Cooper by z nás měl radost!

Benátky

Ve stanici Benátky vystupujeme něco málo po osmé večerní a procházíme vylidněným městem. Je to jedinečný zážitek (oproti přeplněným uličkám, kterými se prodíráme další dny) a genius loci nás pohltí. Nebydlíme přímo v centru, ale na ostrově Lido. Kroky směřujeme k zastávce přívozu, který nás tam má přepravit. Být tu sama, už teď jsem napůl ztracená. Inža ale vytahuje telefon, dělá svoje abrakadabra a najednou máme lístky na místní „vodní metro“ i čas odjezdu naší linky. Třídenní jízdenka nám sice prvně připadá drahá, za dobu našeho pobytu ji ale vyždímáme tak, že nakonec máme pocit, jako bychom ještě vydělali.

Po vystoupení na Lidu vplujeme do prvního lokálu, na který narazíme. Na žádný dlouhý vybírání podniku nemám náladu, tady a teď si hodlám dát pravou italiano pizzu, o které sním už od března.
Vybíráme stolek s rozvrzanými židlemi a sedáme si k nejzapatlanějšímu oknu, jaké jsem za dlouhou dobu viděla. No dobře, vysnila jsem si to trochu jinak, ale kdo potřebuje vidět ven, když to podstatný se odehrává stejně v kuchyni? Přichází starší pán, obsluha, a mluví na nás italsky.

„Můžeme anglicky?” zjišťuje Inža.
„Jo, jo, můžete.”
„A máte prosím jídelní lístek v angličtině?”
„Ne.”

Nevadí. Jsme samozřejmě moderní turisti a víme, že s tímhle si Google Translate poradí raz dva. Což by byla pravda, kdyby… nám v rukou nepřistál jídelní lístek v italštině, psaný rukou, psacím písmem, na zažloutlém papíru, který tu bude nejspíš už od dob Marco Pola. Nemůžeme se zlobit na telefon, že tento font nepřelouská – bojujeme s ním i my.

Prosíme číšníka, jestli by ze sebe nemohl udělat Human Translate a uvést nás do obrazu alespoň ohledně předkrmů. Rádi bychom ochutnali něco místního. „Můžu, můžu,” všechno může, až by jeden čekal, že by klidně mohl mít i menu kompatibilní s dvacátým prvním stoletím, ale to zase ne. Mezi nabídkou zazní olivy plněné rybou. To mi přijde jako ideální volba k vínu, představuju si takové ty obří přímořské olivy a rybu, kterou Aquaman vylovil dnes ráno, takže máme jasno. Objednáváme plněné olivy „do placu“ a každý svou pizzu.

Když nám na stole přistane šest fritovaných koulí (olivy plněné rybou, obalené v trojobalu a usmažené), je to trochu zklamání. Do naší představy lehké středomořské kuchyně má tenhle strouhankovej mordor hodně daleko. To ještě nevíme, že je to na severu Itálie naprostý standard. Po dvanácti hodinách na cestě není prostor na nějaké velké ofrňování, všechno poslušně zdlábíme a valíme spát, ať jsme na tu zítřejší smaženici čerství.

27. 4. 2024, sobota

Naše první kroky vedou na pláž, kterou máme jen kousek od ubytování. Chceme se podívat, jak asi vypadá zdejší koupání, protože nám přijde super představa, že v létě si tady člověk může užít památky i leháro na jednom místě. Za chvíli zjišťujeme, že je to opravdu jen představa. Na konci ulice nacházíme špinavou písečnou pláž omývanou vodou, ve které bych si neumyla ani boty. Fakt je, že ještě není sezóna – třeba to tu v létě vypadá líp? A třeba ještě o poznání hůř, ale to se nedozvíme, protože znovu nás sem jen tak někdo nedostane.

Nastupujeme na vodní metro, abychom mohli prozkoumat centrum Benátek za denního světla. Před dvěma dny město zpoplatnilo turistům vstup (to je náš společnej šestej smysl - co si můžeme zbytečně prodražit, si nechtěně zbytečně prodražíme), kupujeme tedy online dva pětieurové vstupy a jedeme. Hned po kontaktu s pevninou nám dochází, že další nedomyšlenost byla naplánovat si Benátky zrovna na víkend. Množství turistů je enormní a chvilkama si nejsme jistí, jestli jsme se náhodou nevylodili v Japonsku. I přes to má ale město žijící na vodě pořád velké kouzlo a nezpochybnitelnou výhodou je, že se dají všechny dominanty obejít za jeden den, a to i dvakrát nebo třikrát.

Když míjíme Most vzdechů potolikáté, že už mám tendenci taky znuděně vzdychnout, zhodnotíme, že je nejvyšší čas uklidit se někam na polední dvojku červeného a něco drobného za škraň. Najdeme menší restauraci, objednáváme džbánek zdejšího vína a z předkrmů vybíráme koule z kozího sýra. Opět si představuju lahodný sýr specifické jižanské chuti, opět nám na stole přistává smažená koule, ježišikriste, jsem nepoučitelná! Žvýkám tu gumovou hmotu a vzpomínám na jednu olomouckou hospodu, kde mají na jídelním lístku napsáno „usmažíme cokoliv“. Tady by si z toho mohli udělat městský slogan.

Pokračujeme dál nekonečnými uličkami, koukáme na všudypřítomné gondoly a nemůžeme se rozhodnout, jestli je to ikonická scenérie nebo kýč. Inža se mě ptá, jestli bych se chtěla svézt, já odpovídám, že bych ty dva litry raději projedla, však mě zná, on přikyvuje, že přesně tuhle odpověď čekal, a raději mi kupuje čerstvou focacciu. Pochutnat si a zároveň odškrtnout další položku ze seznamu, tomu říkám efektivní žraní!

Večer sdílím photo dump z prvního dne na Instagram a dostávám hromadu zpráv, že když už tu jsme, musíme se hlavně zajet podívat na ostrovy Burano a Murano. To stejné jsem se samozřejmě dočetla v každém internetovém průvodci a zatímco už dva dny dokola papouškuju, že bych tam chtěla, Inža mě dva dny ignoruje, protože „je to daleko, zbytečný a nechce tam”. Nicméně když jde o doporučení cizích lidí z Instagramu, okamžitě začne studovat, jak se tam teda dostaneme. Klasika. Příště rovnou vyhlásím komunitní plánování…

28. 4. 2024, neděle

Při nástupu na metro-loď už si připadáme jako zkušení námořníci. Tentokrát na ní trávíme zhruba čtyřicet minut, to už by snad bylo i na pásku přes oko, než zakotvíme na ostrově Burano. Vítají nás nekonečné řady pestrobarevných rybářských domků, které opravdu tvoří jedno z nejfotogeničtějších zákoutí, jaké jsem kdy viděla. (Internet nekecal! Jak často se tohle stane?) Pochvalujeme si, jak máme tento druh dovolených rádi. Celý den venku, v pohybu (to je Inžova část z „máme rádi“), s občerstvovacími zastávkami v kavárnách a restauracích (to je moje část z „máme rádi“) a přitom si připadáme hustě, jako bychom právě natáčeli nedělní díl Objektivu.

Pro pocit, že jsme tu byli, viděli a zažili, nám stačí strávit na Buranu dvě hodiny, po kterých se přesouváme na sousedící Murano. Na ostrově sklářů si projdeme i několik obchodů se sklářským uměním, ale po předchozí zastávce už je to jen slabej odvar. Barvy na domech jsou vybledlé, oprýskané nebo žádné a ani cirkusové výlohy to nezachrání. Murano je takovej ten mladší brácha, kterej se strašně moc snaží, ale staršího nedožene, protože má na svém kole furt balanční kolečka.

Za další dvě hodiny už jsme opět v centru Benátek, které tentokrát projíždíme vodním metrem po hlavní dopravní žíle. Ano, opravdu stojí za to vidět město z vodní hladiny a ne, ani teď nelitujeme, že jsme nevyužili služeb gondoliérů. Veřejná doprava k tomuto účelu úplně postačuje. S městem se rozloučíme prvními italskými lasagnemi a u vratkého stolku na břehu kanálu pomalu plánujeme zítřejší přesun do Milána. Když se o dalším směřování cesty zmíním na Instagramu, opět dostanu řadu nevyžádaných (ale tady velmi cenných!) rad, že Milán je fuj a raději máme jet do Verony nebo Bergama. Už si začínám trochu připadat jako v RPG hře, ale co se dá dělat? Instagram poručil a kdo jsme, abychom jeho slova nevyslyšeli! Na ráno kupujeme jízdenky do Verony.

29. 4. 2024, pondělí

Přejíždíme z Lida do Benátek, odkud nám jede vlak. Hodláme pouze přeběhnout ze zastávky přívozu na nádraží, takže si tentokrát nekupujeme vstupenku do města. A jak to tak bývá, poprvé potkáváme hlídku, která zaplacený vstup kontroluje. Vysvětlujeme, že jsme tři dny bydleli na vedlejším ostrově a teď už odjíždíme, nechceme do centra. Dozvídáme se, že pokud jsme nocovali v oficiálním zařízení, poplatek jsme vůbec hradit nemuseli. Ne že bychom se na to při check-inu neptali, nicméně celý systém tu (ne)funguje teprve pátý den a s italiano přístupem k řešení čehokoliv můžeme být rádi, že na hotelu vůbec o zavedení nějaké platby věděli.

Dostáváme od hlídky tip, že si na webovém portále můžeme zažádat o refundaci všech plateb (dohromady se jedná o dvacet eur, což jsou v těstovinové měně dvoje lasagne) a peníze nám vrátí. Zní to prostě a jednoduše, že? A tak se tím Inža prostě a jednoduše baví celý následující týden. Každý den celej ten formulář vyplní, nahraje tam vstupenky i doklad o platbě za ubytování, načež portál spadne, půl hodiny vůbec nefunguje a Inža pičuje na celej autobus, jelikož si touto činností krátí čas při přesunech. Pokaždé zahlásí, že by se na to mohl vysrat, a další den už zase vesele uploaduje. To už ale zase předbíhám…

Do vlaku sedáme s pocitem, že jsme rádi za „odfajfknuté“ Benátky. Bůh ví, jak dlouho tady ještě budou, takže je fajn, že jsme je vůbec stihli navštívit. Náš šálek kávy to ale úplně nebyl.

Inža se pouští do prvního kola boje o vrácení dvaceti eur, já třídím fotky, protože po loňské cestě moc dobře vím, že se to musí dělat v průběhu, jinak už se v tom člověk nikdy nezorientuje. Hezká fotka kostela, pěkně naaranžovaný jídlo, Inža s vínem, já u mostu, už si musím umýt vlasy, jak na to koukám, ty jo… Vlasy. Umýt vlasy. Šamponem. Sakra.

„Do prčic!“ vytřeštím oči.
„Co je, zase záchod?“
„Ne, ale teď mi došlo, že jsem nechala v koupelně na hotelu kosmetickou taštičku.“
„Chceš se tam vrátit?“
„Po čtyřech hodinách? Ta už bude dávno v koši, ty jo… Nebo v lepším v případě znárodněná pokojskou, vzhledem k tomu, že to bylo všechno originální balení…“
„Mám se vůbec ptát, kolik to stálo?“
„Ne.“

Znáte takové ty předražené cestovní sady kosmetiky s minibaleními produktů, že? No ty, ke kterým dostanete i taštičku s obřím logem, kterou stejně nepotřebujete, protože se vám jich doma od Vánoc válí už deset. Za normálních okolností úplně zbytečnej nákup. Jenže když se pak chcete skoro na tři týdny sbalit do malého batohu, prostě ten ústupek uděláte a řeknete si, že jednou pustíte chlup a tuhle frajeřinku si dopřejete. Přece chcete pro toho svýho manžu to nejlepší, ne aby měl po týdnu pocit, že cestuje s grizlym… Tak tahle fungl nová sada za dva litry se mnou strávila celé dva dny. Většinu obsahu jsem ani neotevřela. A teď je fuč. A já mastná jak pánvička po bramboráku. Vcítění se do Juliiných sebevražedných myšlenek dává cestě do Verony najednou úplně jiný rozměr...

Verona

Batohy ukládáme v úschovně na recepci ubytovny a vyrážíme na výšlap nad město. Inža není shakespearovský sebevrah, takže ho ani nenapadne riskovat tragédii a brát mě na takovou výpravu vyhládlou. Úvodní scénu dnešního dramatu situuje do Bel Caffè Verona. Sedíme sice doslova na silnici a objíždí nás troubící italiano motoristi, ale zároveň se z jídla vyklubou nejlepší (lilkové) lasagne, které jsem za celý pobyt měla.

Kolem Juliina balkonu pouze projdeme, fronta na vstup vede snad až do Benátek. Kus zábradlí je navíc vidět přímo z ulice a to nám k životu tak nějak stačí. Vyfotíme se u Kolosea a nakonec skutečně vystoupáme na vyhlídku, kde se nám naskytne pohled připomínající zelenější Královo přístaviště ze Hry o trůny (jehož lokace byla v Chorvatsku, takže vlastně ani nejsme moc daleko). Počet panoramatických fotek z tohoto místa: 164. Lajkový potenciál: 10/10. Někdy se to prostě sejde tak, že největší dojem zanechá město samotné.

Při pozdně odpolední cestě zpět na hotel narazíme na naprosto kouzelný zastrčený podnik (Ostreria Trattoria Al Duomo) – uh, jak ho nazvat? Kavárnu? Vinárnu? Restauraci? – kde si dáme výborné tiramisu a později ještě lepší sklenku červeného. Uvnitř je jen pár stolků a personál působí takovým tím srdečným, milým dojmem, který ve vás vzbudí pocit, že odsud nechcete odejít. A tak neodcházíme pořádně dlouho. Teď nevím, jestli se nevrátit na začátek kapitoly a nepřejmenovat ji na „Veronu fakt žeru!“

Abych byla objektivní, musím říct, že už po cestě sem mi spousta lidí psala „musíte do téhle restaurace“ a „skočte si do tamté hospody“, všichni nadšení tím, jak dobře se ve Veroně najedli. Všechny ty tipy bychom bohužel neoběhali, ani kdybychom tu strávili týden. Když k tomu připočtu i naši vlastní zkušenost, vyplývá mi z toho, že ať v tomhle městě zabloudíte kamkoliv, bude to gastrozážitek. Žádná katastrofa!

30. 4. 2024, úterý

Do Bergama se přesouváme opět lokálním vlakem. Hned potom, co si Inža cvičně vyplní reklamační formulář na vstupenky do Benátek, hledáme nocleh na jednu noc. K našemu překvapení Booking jako jednu z nejlevnějších variant nabízí NH hotel kousek od nádraží. Tak paráda, svoji mastnou hlavu dneska složím v hogo fogo posteli!

Bergamo

Recepční chvíli projíždí počítač, pak telefonuje, zase kouká do počítače a smířlivě kývá hlavou. Těžko říct, jestli sám sobě nebo nám řekne suché „OK“, na recepční pult položí klíč a s omluvným výrazem začne vysvětlovat, že v námi objednaném pokoji je problém s odpady. Prý jestli by nám nevadilo, kdyby nás místo toho krcálku ubytovali ve střešním apartmá? No dobře, to asi přežijeme, čéče, souhlasíme, vyhodíme naši neadekvátně malou bagáž do obřího pokoje (jupí! Mají tu i malé lahvičky s kosmetikou!) a míříme rovnou ven.

Poctivě projdeme historické centrum opět až na vyhlídku nad městem. Je slabší než včera (prostě syndrom druhorozeného, vlastně druhonavštíveného, to už jsme si vysvětlili v Muranu), takže se moc nezdržíme a plynule pokračujeme do cukrárny La Marianna. Proslavila se tím, že zde vymysleli zmrzlinu straciatella, což se rovná turistické povinnosti dát si kopeček. Samozřejmě se z toho vyklube přesně ten druh degustace, na které nic zase tak extra není, ale v cestovatelských kruzích není slušné to říkat nahlas. Poslušně si uděláme dvacet selfíček se vztyčeným palcem a pokračujeme dál. Zatímco Inža provádí fotosyntézu a pro dobití baterek mu stačí procházka parkem, já připomínám, že je nejvyšší čas začít řešit hlavní bod dne - jídlo.

Hm. Že se z toho vyklube Survivor, jsme nečekali. Jak bývá v těchto destinacích zvykem, skoro všechny podniky mají zhruba od tří do sedmi zavřeno. Konzultujeme s Googlem, TripAdvisorem, všemi zákoutími internetu, ale prostě jsou čtyři hodiny odpoledne a široko daleko nás nikdo slušně nenakrmí. Já se nechci spokojit s Mekáčem, chci jednou denně sakra dobrý špagety, to je důvod, proč jsem sem jela! No nic. Sto osmdesát minut to vydržíme, a pak se nacpeme dvakrát tolik, souhlasím s Inžovým návrhem. Pokračujeme v pochodu. Moc už nemluvíme. Stejně jako musí letadlo vystoupat do určité letové hladiny, aby mělo hladký let, já potřebuju udržovat krmnou hladinu, abych měla hladký chod. Pokud tato hladina nedejbože klesne, rozpípá se jedna kontrolka za druhou. Znějí nějak takto: „Hnusný město,“ „Debilní Italové“, „Kdybych teď byla doma, ležím na gauči s kočkou a plným břichem“, „Dřou mě boty“ a vůbec nejvýstražnější kontrolka ze všech má zvuk „To mi mohlo být jasný, že TVŮJ nápad zase dopadne takhle!“

V šest už akorát sedíme na patníku před restaurací a mlčky čekáme, až v sedm otevře. Jakmile italiano číšniko otočí klíčem v zámku, vpadneme dovnitř jak ozbrojené komando a způsobíme si dva žlučníkové záchvaty za padesát eur, se kterými se odkutálíme zpět do našeho střešního apartmá. Tentokrát jsme souboj o odměnu vyhráli!

1. 5. 2024, středa

Abychom tzv. „na Rosse“ využili opravdu všeho, co NH hotel nabízí, Inža ještě před check-outem navštíví fitko (kde na to bere energii, netuším), já na sebe patlám obsah všech miniaturních lahviček s kosmetikou a co zbyde, balím s sebou. (Solničku ne, ne, ne, sůl jo, jo, jo!)

Milán

Nádherná budova milánského nádraží nás vyplivne do pořádně studeného a upršeného poledne. Původně plánované dva až tři dny jsme po instaradách zredukovali na dvacet čtyři hodin, ve kterých hodláme město poznat. Škoda, že se neozval taky nějaký meteorolog a neprobral s námi i předpověď počasí. Co už. Zahazujeme trudomyslnost, nahazujeme nepromokavé bundy a bez otálení vyrážíme do toho nečasu, na který máme málo času.

Prší na nás před slavnou budovou divadla La Scala, neprší na nás v nákupní galerii Viktora Emanuela II (což je taková víc nóbl Pařížská, takže Inžovy zježené chlupy tady nejsou způsobené ani tak zimou, jako spíš cenami), a pak na nás zase prší před Duomo di Milano. Nepřízeň počasí mi tentokrát hraje do karet a daří se mi Inžu překecat na kávu a zákusek ve zdejším slavném Starbucks. Jedná se prý o nejhonosnější a nejluxusnější pobočku v Evropě (má krásný design a sídlí v historické budově pošty), hlavně se ale uvnitř nachází otevřená pražírna kávy, na což Inža slyší. Obří měděný buben, spousta pohyblivých udělátek, dopravníky, řetězy, všechno okolo se hýbe a u toho může pít svoje oblíbené, úplně obyčejné #HlavněMiDoTohoNecpěteŽádnejBordel espresso. Svůj odpor ke chrámu konzumu tady musí překonat každý.

Přestože čvachtání bot je stále ještě snesitelné, nechceme riskovat nachlazení a rozhodujeme se pro rychlý návrat zpět na ubytování. První vstup do podzemky, na který narazíme, má však staženou mříž. Asi rekonstrukce, říkáme si a pěšky jdeme po směru jízdy k další zastávce. Leje tak moc, že kdybychom byli ve filmu, právě procházíme rozchodem, hrozí nám vyhazov z práce, domácí nás chce vystěhovat a v pozadí hraje Mad World.

Překvapuje nás, jak urputně i v tomto počasí různé pofidérní existence pobíhají po venku a nabízejí (teda spíš vnucují) ke koupi všelijaké zboží. Dnes pochopitelně frčí deštníky. „Umbrella? Umbrella, sir? Umbrella, madam?“ Zničehonic mi naháněč tmavé pleti navleče poutko deštníku na ruku, aniž bych o to stála. Inža deštník naštvaně strhne, snaží se mu ho vrátit, prodejce však zvedá ruce a dělá, že se ho to netýká. „Nechceme to!“ - „Už to máš, zaplať!“ Inža hodí deštník na zem, popadne mě za ruku a vleče k dalšímu vstupu do metra, který je hned za rohem.

Hm.

Zase mříž.

Co to dopr…?

„Sciopero!“ volá na nás zřejmě pracovník veřejné dopravy, který se v reflexní vestě mihne za mříží.

„What? English, please?“ zkoušíme zjistit, co se děje.

„Sciopero, sciopero!“ vede si svou a jediné, co udělá pro to, abychom mu lépe rozuměli, je, že spojí palce s ukazováčky a zakřičí víc nahlas.

„Aha,“ protočí Inža oči, když v tom se za námi ozve „There is a public transport strike today“ a neznámá mladá slečna nám konečně vysvětlí, že náš jediný den v Miláně se trefil zrovna do celostátní stávky pracovníků hromadné dopravy. Cestou na ubytování promrzneme tak, že si akorát ve večerce u Inda koupíme vakuované sendviče a čtyři piva, pokoj proměníme ve velkokapacitní sušárnu oblečení a naprosto neinstagramově strávíme večer s nohama pod peřinou u Netflixu.

2. 5. 2024, čtvrtek

Odjíždíme z Milána, které v nás zanechává rozporuplné pocity. Těžko říct, jaký podíl na tom má počasí a jaký město samotné, nicméně dodnes tvrdím, že i Brno má lepší atmosféru. Jako transportní prostředek tentokrát nevolíme vlak, ale autobus. Rozdíl v ceně pro dva na trase Milán-Florencie je 222 € versus 30 €. Vidina velkého množství dobrého jídla, které si za ušetřenou částku můžeme dopřát, je až moc lákavá, než aby nám vadilo sedět o dvě hodiny dýl v buse. Po týdnu na nohou nám to vlastně nevadí vůbec a s nulovými výčitkami si každý pouštíme na telefonu svůj seriál, aby nám to rychleji uteklo. „Hlavně mě nenuť koukat, na co chceš ty.” Couple goal po devíti letech dosažen!

Florencie

Hned na hlavní ulici vedoucí k našemu ubytování nás zve do svých útrob místní Starbucks. Nepředpokládám, že touha po kelímku předražené kávy se mi naplní na jedné dovolené dvakrát, nicméně nedá mi to a fňukání po jednom malém ubohém cold brew zahájím hned první florentský den. Kdo by to byl řekl, že v přímořském státu bude uprostřed května tak složité sehnat ledovou kávu? Když máme příležitost za barákem, musím ji přece chytit za pačesy! Dnes mi to sice ještě neprojde, ale nezoufám, věřím, že můj čas ještě přijde.

Provedeme check-in, odložíme batohy v krásném pokoji s oknem do zdi vedlejšího domu (to není stížnost, to je po loňské zkušenosti vyjádření vděčnosti za to, že máme okno) a vyrážíme na náměstí. Po chvíli nás opět zastihne déšť, takže zapadneme do jedné z tratorií v postranních uličkách a konečně si objednáváme pořádné prkénko pro dva s místními sýry, šunkou, paštičkami i tatarákem. Společně se džbánkem lokálního vína je to báječná náplast na žbluňkání v botách. Další den úspěšně za námi!

3. 5. 2024, pátek

Po snídani míříme do veřejné prádelny, kde už mazácky necháváme prádlo v pračce vlastnímu osudu a hodinu času hodláme strávit obhlídkou nedaleké tržnice. Nabídka je o poznání slabší než v Barceloně, i tak ale objevujeme několik stánků, u kterých mě mrzí, že jsem dala na Inžovu radu/příkaz a „nasnídala se pořádně, ať nemám hned hlad.” Šmejdíme celým patrem a přicházíme k velké prosklené místnosti, za kterou se nachází několik kuchyňských ostrůvků. U každého stojí dvojice nadšenců a poslouchá instruktáž šéfa s vysokou bílou čepicí.

„Ty jo, tady je škola vaření!” hlásím nadšeně. „To je boží, vypadá to fakt jak ve filmu, to bych chtěla někdy zažít…”
„Tak se přihlas!” ponouká mě Inža.
„To asi nejde jen tak, ne?”
„Proč by to jako nešlo?”

… A tak se ani nenaděju a koukám na rozpis lekcí, který visí na vstupních dveřích (zítra dvouhodinová výuka výroby těstovin a přípravy frutti di mare), podepisuju přihlášku a poskytuju své kontaktní údaje. Doma bych nabídku studovala měsíc a přemýšlela, jestli za to stojí. Tady v jednu chvíli platím zálohu a za okamžik už o dvě ulice dál tahám vyprané prádlo z pračky. Tohle nové já si získává mé sympatie!

V průběhu dne stíháme navštívit muzeum, vyšlápnout na věž katedrály Santa Maria, projít se po Mostu zlatníků i prohlédnout si město z výšky. Ještě nejsou ani tři hodiny a už máme našlapáno patnáct tisíc kroků. Cítím, že teď, TEĎ je ta pravá chvíle, kdy mi prostě MUSÍ projít potřeba nakopnutí ledovou kávou.

Já: „Prosím, prosím, stavíme se dneska v tom Starbucks?”
On: „Dobře, no. Ale nesnáším to tam. Nikdy nevím, co si mám jako objednat, v životě jsem tam neviděl nic jako nápojovej lístek a je to tam úplně nesmyslně drahý. Fakt nechápu, že jim to lidi tak žerou. Navíc většina toho, co nabízejí, ani nemá s kávou nic společnýho. Úplná debilita.”
Já: „Jedno cold brew a do konce dovolené o Starbucks neuslyšíš, slibuju.”

S touhle nabídkou dokáže žít, takže naše kroky vedou rovnou do zástupu kofeinoholiků, který je tak dlouhý, že ho musí stejně jako odbavovací přepážku na letišti krotit lano. Spousta času vymyslet si, co bude chtít, říkám si. A taky že jo. Stačí necelých patnáct minut, aby použil veškerou svou kreativitu a dospěl k závěru, že chce espresso. A ne jen tak ledajaké. Měl čas, takže chce espresso lungo!

Jak se blížíme k pultu, všímám si, že Indka, která objednávky přijímá, nepatří mezi nejlepší spíkry. Čím dýl tu stojíme, tím víc se snižuje taky Inžova chuť nějak extra ukázkově artikulovat. Když na nás dojde řada, znechuceně zamumlá, že chceme „one cold brew and one espresso lungo”. Schopnost dorozumění komplikují i na plné obrátky vrčící kávovary a všudypřítomná ozvěna živelně debatujících hostů. I když se paní Indka velmi snaží, zadrmolí zpět něco, z čehož rozumím jen slovo „mango”. Inža neslyší vůbec nic, takže to pro jistotu rovnou celé odsouhlasí, zaplatí a spěchá na výdej, ať jsme odtud co nejrychleji pryč.

Já: „Nechci nic říkat, ale neobjednal sis náhodou něco s mangem?”
On: „Cože?”
Já: „No jak opakovala tu objednávku, přísahala bych, že místo slova lungo jsem slyšela mango!”
On: „Nevím. Ani bych se nedivil. Je to tady úplně debilní.”

Zamlčíme si společně dalších pět minut, dokud „for Inža and Inžová” nepřistane na pultu cold brew a mango dragonfruit refresher. Růžové perlivé pitíčko s ledem, které kávu nevidělo ani z vlaku. Hříva jednorožce téhle třpytivé srandě chybí, obří nápis INŽA je však na svém místě a hrdě hlásá, kdo je majitelem. Inža semkne rty, objednávku převezme, vře to v něm jako v papiňáku a nejsem si jistá, jestli ta pára v pozadí vychází z kávovaru nebo z jeho uší.

Já: „Půjč mi to, půjdu to reklamovat...”
On: „Ne, jdeme.”
Já: „Tady to určitě řešit nebudou, hlavní je pro ně spokojenej zákazník. Určitě ti udělají kafe, jaký chceš...”
On: „Neřeš to, jdem.”
Já: „Hele ale když se nad tím zamyslíš, tak je to docela vtipná situace.”
Ticho.
Ticho.
Ostentativní ticho.
Já: „Ty seš jako fakt naštvanej, že sis blbě objednal kafe?”
On: „Ne.”
Ticho.
Já: „Ty jo ale je to docela dobrý, ochutnej!”
Ticho.

Vcházíme do pokoje. Inža třískne kelímkem o stůl, otočí se na patě, oznámí, že za chvíli je zpátky a hotel opět opouští. Chce se mi tomu celému strašně moc smát, ale nechci ho ještě víc nasrat. Chápu, že nezvládnout si objednat kafe musí být pro mužský ego hrozný. Jenom sedím, vychutnávám cold brew, uvnitř se pochechtávám a odolávám nutkání to celé postnout na Instagram. Je mi jasné, že tahle historka se musí zpracovat a vzít na milost, než opustí stěny této místnosti.

Za pět minut se Inža vrací s takovým tím pidi kelímkem zabijácké kávy, kterou by někteří rádi nazývali piccolem. Sedne si do křesla a stylem spokojeného sedmdesátníka tu jednohubku lupne.

Já: „Už se můžu smát?”
On: „Jo.”

A tohle, děti, byla naše poslední návštěva Starbucks v životě.

4. 5. 2024, sobota

Dneska má Inža narozky, ale dárek čeká mě. Vstáváme na budík (dovolená, tvl) a po snídani se přesouváme rovnou na kuchařský kurz. Teda dovnitř jdu jen já, Inža na mě za sklem kouká jak na ohroženej druh v zoo. Kurz má sedm účastníků – dvě turistky z Chile, starší pár z Franice, novomanžele z Ameriky a mou maličkost, Češku. Vede ho šéfkuchař Giuseppe (jak taky jinak) a sekunduje mu pomocník Michele. Představit si je můžete jako ztělesnění všech známých klišé o Italech – od výrazné gestikulace po vtipný italský přízvuk při mluvení anglicky.

Při seznamovacím kolečku na mě Giuseppe kývne, že Česko zná, protože byl na kuchařské stáži v Budapešti. Ani nemusím nic říkat, můj výraz ho hned donutí pokračovat: „... Já samozřejmě vím, že Budapešť není v Česku, ale víš jak... Jste podobné národy...“ Oponuju, že zase tak podobné nejsme, sice máme Babiše, ale i ten je furt ještě slabej odvar Orbána. Giuseppe si nejspíš vyčítá, že se do téhle debaty vůbec pustil, ale zkusí to ještě jednou: „I u vás se hodně používá knedlík, ne?“ a já musím uznat, že viděno touto optikou – ano, jsme podobné národy. Šéfovi se evidentně uleví a urychleně se snaží opustit debatu dotazem na to, jestli je mezi námi nějaký beginner. To ale asi nečeká, že jediný, kdo se přihlásí, budu opět já. Oukej, to zvládnem, usmívá se na mě a přechází k Amíkům, aby se jich zkušebně zeptal, jestli vědí, jak se dělá těsto. Oba dva to upřímně rozesměje. Je to mladá dvojice z Kalifornie, jasně že nemají ponětí, jak se dělá těsto. A mně dojde, že v téhle společnosti je úroveň beginnerství úplně něco jiného než na Moravě. Postupně obejde všechny stolky a nakonec pobaveně zjišťuju, že ač jediný přiznaný kulinářský nováček, jsem zároveň také jediná, kdo má ponětí, k čemu tu máme mouku, vodu a olej.

No nic, nevadí, rozhodí Giuseppe rukama a rovnou je použije i k tomu, aby názorně ukázal, že k výrobě těsta se používá dlaň. Dáte dohromady ingredience a takto hnětete těsto. „Using this part of hand“, ukazováček jedné ruky naprosto vážně namíří do dlaně druhé ruky. Raketová věda v praxi. Podobně pokračujeme dál – čistíme mořské potvory, dáváme na pánev rozpálit „trochu oleje“ (zatímco opatrně nakapu pár kapek, zpoza mě vykoukne Michele a hrkne mi tam půlku láhve), krájíme těsto na souměrné pásky. Omáčka pomalu houstne, když Giueseppe ochutná svůj výtvor a zakřičí na celou kuchyň: „Guys, guys! Stop everything! Stop everything right now!“ – trochu ve mně hrkne, něco se snad děje? Proč máme přestat vařit? Odloží vařečku, na obou rukou spojí palce s bříšky zbývajících prstů a jako chodící megafon pokračuje: „Stop everything and taste the sauce, you must taste it, it's DE-LI-CI-OUS!“ Uf. Nic se neděje, jenom se jeden Ital chová jako Ital. Dovaříme těstoviny, poslechneme si krátkou instruktáž ohledně správného platingu (hned potom mi tagliatelle kydnou na stůl, na příbor, na nohu, jen ne na střed talíře), otevřeme slavnostní láhev sektu a všichni společně poobědváme své výtvory. Bylo to boží, strašně moc doporučuju něco takového vyzkoušet, protože na tento zážitek budu vzpomínat ještě dlouho!

Popadnu certifikát o absolvování kurzu a už běžíme na nádraží, protože dnešek rozhodně nekončí. Odpoledne máme v plánu navštívit Pisu.

Hodinový přesun příměstským vlakem mi vůbec nevadí, už od rána se cítím hodně unavená. Jak by taky ne, fakt se tady nešetříme. Když Inža dopoledne objednával lístky na vstup na šikmou věž, v žádném časovém slotu už nebyly k dispozici dvě místa, takže vzal jen pro sebe. (To prosím není sobeckost, to je láska, protože moc dobře ví, že trmácet se milion schodů na něco, co může každou chvíli spadnout, čert vem, že se to stovky let nestalo, rozhodně není nic, po čem bych toužila.) Zatímco si dává rozcvičku na šikmém stepperu, sedím před katedrálou a pozoruju všechny ty lidi, kteří si sem přijeli udělat ikonickou fotku s podpíráním věže. „Ruku výš, níž, ke mně, nakloň se, stoupni si na hlavu, uřež si ucho, ať nestíní, pojď zkontrolovat, jestli to takhle může být?“ Následně si přesně tuhle památku uděláme samozřejmě i my, kdo jsme, abychom léty zavedená turistická pravidla porušovali? A po prohlídce všech přilehlých objektů, který už, sorry, vypadají jeden jako druhej, se vracíme zpět do Florencie. Dneska nás čeká ještě velký narozeninový večer.

Už od Bergama na tajňáka googluju, jestli je někde poblíž nějakej dobrej striptýzovej klub, kam bych Inžu ráda jako překvápko vzala. Udivuje mě, jak málo takových podniků nacházím a jak špatná hodnocení mají. Do hry přichází Řím, který se překvapivě zdá být značně víc nekřesťanským městem než zbytek Itálie. Jak to nakonec dopadlo, jsem se rozhodla sepsat do samostatného článku, protože právě teď piju asi sedmdesáté kafe při psaní tohohle eposu a zrovna tahle historka si zaslouží, abych si za ni mohla dát i ten mango refresher.

Řím

Pokračování příští týden.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)