Bude to jedenáct let, co jsme ještě jako kamarádi seděli s Inžou v Cobře na pivu, když jsem mu přiznala, že zvažuju adopci kočky.
„Kočku? Teď? Kolik ti jako je? Už nechceš cestovat? Chceš se uvrtat doma? Na to bych se vysral...“ měl jasno, zatímco si otíral pěnu z koutků úst.
Za dva roky už jsme spolu bydleli a kočka mu vesele čůrala do bot, protože nemá ráda změny.
.
„Ona stačí i nějaká malá změna doma, aby se kočky dostaly do stresu, nezměnili jste něco?“ ptá se veterinář nad obrázkem z rentgenu, na kterém jsou vyskládány močové kameny jako drahokamy ve šperkovnici.
„Jedna změna nám tady roste, no,“ ukazujeme shodně na mé už značně patrné bříško.
„No jo no, to ony cítí, že už sedí na lopatě, jsou to mrchy,“ konstatuje doktor a domlouvá se s námi na dalším postupu.
.
Trvalo to pár let, než se z Inži a kočky stali nejlepší kámoši. Od té doby spolu ale každé ráno tráví čtvrt hodiny intenzivním drbáním na bříšku a z nás dvou je to právě on, kdo při vysávání vypne vysavač, kočku evakuuje do jiné místnosti, a pak teprve bezpečně pokračuje, protože nejlepší kámošku prostě nebude terorizovat hlukem. Taky si jako první všimnul narůžovělé loužičky vedle kočičího záchodu. No a hádáte správně, byl to on, kdo jí u veterináře držel hlavu, aby neviděla, jak se jí doktor snaží vyholit packu a udělat odběr krve. Takže když chytla amok v přesvědčení, že právě bojuje o život, schytal to prokousnutým prostředníčkem.
.
Prvotní ošetření mu jako správnému bejkovi udělali hned na veterině, instrukce ale zněly jasně – pokud bude rána hnisat a prst oteče, je potřeba navštívit doktora a začít brát antibiotika, protože je úplně jedno, jestli tě pokouše nejlepší kočičí kámoška nebo pouliční zvíře. Je to vždycky průšvih. Všechna „kdyby“ se do druhého rána vyplnila, nafasoval tak tetanovku i antibiotika a já jsem najednou měla doma marody dva. S kočkou každej den na veterinu pro injekci antibiotik, Inžovi převazovat a dezinfikovat ránu, jejíž obsah je jen pro silné povahy.
.
Kočka s nervama v kýblu, depresivní „ničíte mi život“ pohledy se každej den střídají s nutkavou potřebou nekonečnýho mazlení. Prášky jíst nebude, na to by se nám mohla vysrat. Teda vlastně vyblít. Dietní stravu si máme strčit za klobouk, to by prej nežraly ani kočky u popelnic. Další variantou je operace, na kterou má sice už docela vysokej věk, ale ve světě kočičí medicíny se dá považovat za poměrně rutinní zákrok, takže šance na přežití je velká. „Jen“ si nedovedeme představit, jak zvládne(me) pooperační péči. Po poslední návštěvě veteriny skončili v obvazech Inža i doktor, šrámy na duši si z ordinace odnesli všichni zúčastnění dvounožci i čtyřnožci a nikdo neví, jak bychom to dělali PAK, kdyby měla k tomu všemu ještě sešitý břicho.
.
Nakládáme ji zpět do přepravky („nakládáme“ čti jako „zaháníme dovnitř plácačkou na mouchy“, protože zrovna dává volný průchod všem svým šelmím emocím a my to jako správní respektující rodiče chápeme, nicméně odmítáme dát všanc jakoukoliv další končetinu) a musíme jít celou situaci rozdýchat na čerstvý vzduch, protože kachličky potřísněné kapkami krve do výšky, za kterou by se ani Hitchcock nemusel stydět, jsou prostě masakr, co nikdo z nás nečekal. „Hlavně ji hoďte do klidu, ať pořádně pije a žere, kontrolujte, že chodí na záchod, a až nebude vystresovaná, budeme řešit, co dál,“ zní poslední rada na rozloučenou a my víme, že jsme v kelu, protože máme asi tři měsíce na to spravit našeho Wolverina po psychické i fyzické stránce, jinak to bude teprve průšvih.
.
Mezi snahou dostat do kočky antidepresiva difuzérem, kapičkou, pastou nebo aspoň pamlskem Inža běhá na chirurgii, protože mu raněný prst stále hnisá. Kočka je spoko, když jsme spoko my. Jakmile začneme vybalovat libovolnej novej přípravek z papírové krabičky, okamžitě zpozorní a jde se schovat, protože už toho má plné zuby. Pokud ležíme vyvalení na gauči a koukáme na telku, přijde a dožaduje se drbání, protože hell yeah od toho nás tu má a už bychom to jednou provždy mohli pochopit. Ale tou zafačovanou pazourou smrdící po višňovce ať na ni Inža laskavě nemaká! Dosavadní léčba stála skoro jako dětský kočárek, ale klidně bychom dali dvojnásobek, kdyby to už, krucipísek, pomohlo. V hlavě mi stále dokola zní věty „nespolupracující pacient“ a „indikace pro eutanazii“, odesílám objednávku na dalším kočičím e-shopu a snažím se nepřipouštět si, jak na hovno celá ta situace je.
.
Otevírám čtvrtou krabici, tentokrát s kočičími hračkami. Laserové ukazovátko, běhací myška, peříčko na tyčce... Všechny ty kraviny, které ji nikdy nebavily, ale třeba to teď taky bude jinak? Přichází k sisalové tyčce, první nedůvěřivě, poklepat jednou packou, posunout druhou packou, helemese, tohle asi bude dobrý, a už hází jeden přemet za druhým, protože TOHLE jsou evidentně ty hračky, na které celej život čekala. Za chvíli usíná naprosto vyřízená, ono ulovit kus klacku omotaného provazem není jen tak. Druhý den se zdá mnohem spokojenější a uklidněnější než kdykoliv v předchozích dvou týdnech. Hm. Takže my teď jako máme pro změnu kočku, co si ráda hraje? Už se fakt nedivím ničemu...
.
Zatímco v rohu místnosti crčí vodní fontánka, kterou první týden ignorovala a teď z ní pije ze všeho nejraději, kočka spokojeně chroustá dietní stravu před tím, než si naprosto uvolněně půjde lehnout vedle devítiměsíčního pupku. Od veterinárního masakru zuřivou šelmou uběhly dva měsíce a nebýt pár zjizvených prstů, nikdo by nepoznal, že se vůbec něco dělo. Zatímco Inža je přesvědčený, že jsme ji vyléčili láskou (a já v podstatě jen čekám na den, kdy si nechá narůst vlasy, rozhodne se chodit bosky a začne nabízet léčbu nevyléčitelných chorob), veterinář nás uklidňuje, že to je celé docela běžný průběh a pokud se kočce budou vyhýbat akutní projevy jako zánět, se samotnýma kamenama může žít ještě několik spokojených let. Psychická pohoda je totiž základ bez ohledu na to, jakej živočišnej druh jsi.
.
V říjnu jsme se smiřovali s tím, že tu s námi na Vánoce už dost možná nebude. V prosinci vymýšlíme, jak pro ni všechno to, co přijde, udělat co nejvíce snesitelné. Nebude toho málo a bude to asi makačka, ale co bude potřeba přizpůsobit, přizpůsobíme, to je přece jasný. Je to člen rodiny. Taky jste si všimli, že změny nikdy nepřicházejí po jedné?
Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)