Když vás čeká porod po třicítce, s velkou pravděpodobností už ve vašem okolí spousta lidí přivedla své potomstvo na svět a k vám se tak dostala řada porodních, někdy docela brutálních, příběhů. Ty ještě dost možná podpořilo čtení cizích zkušeností v online světě a bulvárem zveřejněné ŠOKující zážitky celebrit, které si na porodním sále prošly peklem, takže když přijde řada na vás, nemáte žádné naivní představy o tom, co se asi bude dít.
.
Já jsem se rozhodla, že můj přístup nebude pasivní ve stylu „porodili všichni, porodím taky, však oni už to dítě ze mě nějak dostanou,” ale udělám maximum pro to, abych měla pocit, že mám vše ve svých rukách a dobře to dopadne. Udělám všechno! I kdyby žádná z těch činností neměla valný efekt a celé to byla jen psychologická berlička. Kdy jindy se spolehnout na to, že nastavení mysli je základ?
.
Přípravu na lednový porod jsem tedy zahájila už v září a krok po kroku došla do fáze posledních týdnů, kdy mi veškeré úkony zabíraly téměř čtyři hodiny denně. Cvičení porodní jógy, masáž(e), trénink s Aniballem, aromaterapie, napářka, datle, které mi lezly i ušima, všechny možné potravinové doplňky, kupované čaje i tajemné domácí lektvary a bizarní vyvolávací sex, při kterém mi bylo Inži fakt líto, ale uklidňovala jsem se myšlenkou, že horší než britský premiér v prvním díle Black Mirror to snad nemá.
.
Že se asi něco začíná dít, pozoruju kolem oběda. Nabrífovaná z předporodního kurzu si napouštím horkou vanu a Inžovi, který je na home officu, hlásím, že dneska je možná ten den. S lehce nervózním výrazem se otáčí od počítače a konstatuje, že s tím počítal spíš včera, dneska se mu to vzhledem k množství práce moc nehodí a navíc se blbě vyspal, tak je unavenej. Úplně je mi ho líto, vždyť ještě není ani po jídle a už se mu ten den tak komplikuje…
.
Ve tři už se bolesti v podbřišku dají považovat za relativně pravidelné, i když jsou mezi nimi stále dlouhé rozestupy. Pro jistotu píšu porodní asistentce a po výměně několika zpráv se domlouváme, že mě kolem páté přijede zkontrolovat. Po vyšetření potvrzuje, že se „něco děje“ (Uf! Moje první obava, že ji budu volat opakovaně zbytečně, protože nerozeznám prdy od kontrakcí, se nevyplnila!), dohodneme se, že tomu dáme ještě tři hodiny a uvidíme, jestli se porod rozjede. Inža je rád, že konečně taky nastává chvíle, kdy může připojit ruku k dílu, a žhaví v telefonu stopky, abychom mohli délku jednotlivých kontrakcí a rozestupy mezi nimi měřit, zanášet do tabulky, analyzovat, vyhodnocovat a reportovat.
.
Kolem osmé večerní přestává veškeré hrdinství. Kontrakce zrychleně a hlasitě prodýchávám – podobně, jako to dělají ženy ve filmech (ale jsem si celkem jistá, že u toho určitě nevypadám tak dobře). Inža mě chválí, že mi to jde skvěle, já trochu panikařím, že po takové chvilce už to má takovou intenzitu a píšu porodní asistentce, že buď se projevil můj nulový práh bolesti, nebo se to fakt rozjelo. Inža se mnou leží v posteli, hladí mě po zádech, zodpovědně stopuje a hlásí vývoj. (Že se vám do toho pletu, pane Pařízek, ale ty délky a intenzity, to přece nemusíte hlásit, to já cítím!) Střídavě zkoušíme chodit, válet se po balónu, masírovat záda, jestli to nebude lepší, ale jako správná lenora se vždy nakonec vracím zpět do postele, protože tam mi to vyhovuje nejvíc.
.
Po desáté přijíždí znovu porodní asistentka, to už se ani neobtěžuju vylézt z ložnice, vyšetří mě a nadšená z nálezu rozhoduje, že jedeme do porodnice. No to je dost! Do rána bych v tomhle stavu fakt být nechtěla. Začínám házet poslední věci do tašky - kartáček, hřeben, zkrátka všechno, co nešlo sbalit dopředu, protože jsem to do poslední chvíle doma používala - běhám chodbou sem a tam, při kontrakcích se zastavuju, opírám o nábytek a skuhrám. Pořád dokola u toho přeskakuju hromadu utěrek, která se válí na zemi, protože jsem je chtěla dát ráno prát, ale pak jsem to neudělala. Sakra, přece je tady nenechám válet se ještě týden! V rychlosti otevírám dvířka od pračky, hromadu házím dovnitř, sahám po nádobě s práškem, přichází Inža...
On: „Co děláš?“
Já: „Dávám prát utěrky, ať jsou čistý, až se vrátíme...“
On: „Zlato, ty nejdeš prát utěrky, ty jdeš rodit! Zavři tu pračku, prosím tě, a jdeme.“
.
Na porodní box přicházíme kolem půl dvanácté. Inža mi pomáhá do nemocniční košile a už to má všechno pořádný grády. Přestávám dělat ramena a ptám se po něčem na zmírnění bolesti. Už jsem úplně otevřená, takže dostávám akorát nabídku zkusit rajský plyn, že prý jsou po tom pocity podobné jako po panáku alkoholu. Frťan? Po tom už jsem dělala ledasco, tak co bych po něm neporodila, sem s tím! Souhlasím a s touto léty ověřenou vymožeností medicíny trávím v poměrně intenzivním kontaktu další dvě hodiny. Odtok plodové vody, na který čekám už dva týdny a kvůli kterému jsem pod sebe doma soustavně cpala přebalovací podložky, přichází až v poslední možné chvíli. Tady někde už bych to tak nejradši brala za vyřízené. Bylo to hezký, ale teď už bych klidně šla domů, vážení! Místo toho po mně ale chtějí velké tlačící finále. V jednu v noci. Tak kde to jsme? Takový výkony v době, kdy všichni slušní lidi dávno spí?
.
Zbytečně moc vzhůru u toho být nechci, takže zpočátku se snažím odbýt si to vleže na boku. No, co vám budu povídat, zatímco si v hlavě afirmuju, že jsem na pláži, z podvědomí se na povrch dere myšlenka, že na Slevomatu bych si tenhle zážitek znovu nekoupila, ani kdyby byl v akci. Nejde to. Porodní asistentka navrhuje, abych si dřepla a nechala si pomoct gravitací. Dřep? Jakože cvičit? Teď? Já a mých jednadvacet kilo těhotenské nadváhy? Haha. Ha. Eh. Jauvajs. Dobře. Dle Inži je zhruba v tuhle chvíli vidět, že už jsem jako fakt nasraná a odhodlaná jít to celé ukončit. Slézám z lehátka, místo mě si na něj sedá Inža a nohama mě jistí pod rameny. Tlačím nejvíc v životě, vytlačení kola po nejprudší sjezdovce v Česku byla proti tomu brnkačka, kterou bych mohla dělat každej den. Celé snažení, které pro mě nezačalo včera, ale už před několika měsíci, se však vyplácí a za chvíli, necelé tři hodiny od příjezdu do porodnice, je Inžátko na světě.
.
V ten stejný moment přebírají svou funkci všechny ty očekávané hormony štěstí, lásky a spokojenosti, takže mi to v hlavě okamžitě přepíná na mód „A to jako bylo všechno? Vždyť to vůbec nebylo tak hrozný!“, toho malého ukřičeného človíčka dostávám na hruď a všichni tři společně zahajujeme novou životní etapu lemovanou traťovou páskou z oxytocinu. Euforie. Koukám na Inžu, on kouká na mě a společně si nevěřícně prohlížíme výsledek jedné krásné dovolenkové noci. Všechno nepříjemné zapomenuto. Ty jo. Byl to vůbec porod?
Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)