Do 16. 4. doprava na výdejny Zásilkovny za 33 Kč.

Zápisky z karantény

1. den: Pozitivní Inža

Po včerejším pozitivním antigenním testu celkem s jistotou předpovídáme výsledek testu dnešního – toho PCR. Inža je schvácen bolestí hlavy, zimnicí a únavou. Zatímco mu dělám obrkastrol kuřecího vývaru, který ho zaručeně musí postavit na nohy, snažím se odpovídat na e-maily a být produktivní i na poli pracovním. „Jestli se takhle nasraně tváříš v práci pořád, tak to tvoje kolegy fakt lituju,“ hodnotí můj životní partner, jemuž právě zachraňuji život, který s ním chci prožít, můj pracovní výraz. No nic.

Horší je, že mě taky začíná příšerně bolet hlava. Jestli budeme mimo provoz oba, tak to potěš koště. Deset dní asi na jednom kastrolu polívky nevydržíme a pokud odpadnu taky, tak nevím, kdo se o nás bude starat. Odebíráme se do postele a budí nás až příchozí zpráva s pozitivním výsledkem a žádostí, ať se Inža sám vytrasuje.

On: „Budou ti volat z hygieny.“

Já: „Co to pro mě přesně znamená?“

On: „Že máš být doma a máš se o mě starat.“

 

2. den: První covidový sex

    Je nám sice oběma blbě, ale do prdele nejsme důchodci, abychom vedle sebe leželi celej den v posteli a ani na sebe nesáhli! Odhodlaně se na sebe vrháme.

    Je to bída. Ani jeden není schopnej předvést nahoře obstojnej konstantní výkon, takže si nakonec jen z povinnosti odbydeme tu nejnutnější část, kácíme se zpět do postele a předháníme se v tvrzení, kdo z nás má silnější infarkt.

    Večer Inža přichází o chuť, což zjišťuje poté, co si otevře pivo. Myslím, že je to nejhorší den jeho života.

    EDIT: Při autorizačním čtení se Inža důrazně dožaduje vyškrtnutí zmínky o tom, že nebyl schopnej předvést obstojnej výkon. Vysvětluju mu, že měl zimnici a pandemickou nemoc, takže není za co se stydět. Trvá na tom, že jeho výkon měl zcela průměrnou kvalitu a odmítá přistoupit na jakoukoliv jeho degradaci. Argumentuju tvrzením, že v rámci zachování autentičnosti zápisu je potřeba poukázat také na to, že covid ovlivňuje život v každém ohledu. Stále se cítí pobouřen, ale uznává, že jako dělník Instagramu občas musí pustit do světa i zprávy, které nejsou úplně pravdivé.

     

    3. den: Rozbitá myčka

      Pokazila se nám myčka. Prostě dvakrát zachrochtala a přestala mýt. Kdy jindy než třetí den v karanténě, že jo?! Není to problém, jasně že to není žádnej velkej problém. Hlavně pro lidi, kteří nejsou rozežraní a rozmazlení myčkou a nevadí jim umývat nádobí v ruce. Těm by to rozhodně bylo úplně u prdele.

      Pro nás je to ale kurevskej problém. Ekzém na rukou mi naskakuje už ve chvíli, kdy se jenom podívám na Jar. A tohle nebude týden bez myčky. Je třináctýho prosince. Než se sem dostane někdo na opravu, bude půlka ledna. Tohle bude měsíc bez myčky. Jen si to představím a ruce mám olezlý po lokty.

      Nakonec je docela přínosný, že Inža nemá chuť. Doufám, že potřebu vaření to zredukuje tak na půlku. Tou představou se lehce uklidňuju. Navíc už jsme v domácnosti přistoupili na nový úzus a nepřejeme si „dobrou chuť“, nýbrž „nějakou chuť“. Nikdo tady nečeká michelinský zázraky.

      Ale stejnak... To nasere.

       

      4. den: Došly kondomy a zavirovaný potomstvo nechceme

        Tato kapitola neprošla cenzurním čtením.

        Zdravíme všechny rodiče.

         

        5. den: Negativní Já

        Jedu do nemocnice na svůj test. Včleňuju se do hloučku postapokalypticky rozestoupených lidí, kteří mezi sebou mají asociální mezery. Ráda bych se někoho zeptala, jak to tu chodí, ale všichni odvracejí zrak a přísahala bych, že při mé snaze přiblížit se a položit dotaz ustupují dozadu. Mou nejistotu rázem ukončuje sestřička, která vychází ze dveří, zakřičí dvě jména a utíká se schovat zpět dovnitř. Výborně. Takže vyvolávaná.

          Po třiceti minutách se dostávám na řadu, odhaluji svůj skvostný nosohltan a nechávám si odebrat vzorek, o kterém jsem přesvědčená, že bude pozitivní. Hlava mě bolí jako střep a denně prospím stejné množství času jako kojenci.

          Infekce nebyla prokázána.

          Hm. Takže veškeré symptomy... Nic? Ó, psychosomatiko, ty mocná bestie.

          Já: „Píšou, že jsem negativní.“

          On: „To snad není možný! Tak to mě poser. Já se jako nakazím ze sáhnutí na kliku v práci a ty se nenakazíš po týdnu v posteli se mnou?!"

          Všichni: „Ona má asi dobrou imunitu.“ – „Ona asi dodržuje zdravý životní styl.“ – „Ona asi bude odolná.“ – „Ona bude ten nový vývojový druh člověka, o kterém mluvil Sheldon Cooper!“

          Jeho babička: „A čím Ona se tak stravuje?“

          On: „Převážně vínem, babi. Nejradši má všechny tučný prasárny od bůčku po tlačenku. Aby snědla ovoce, musím ho umýt, nakrájet a strčit jí ho za škraň. Zima je jí i v sauně a nepamatuju si, kdy naposledy se vzbudila a jako první nezahlásila, že ji bolí v krku. FAKT NETUŠÍM, KDE K TÉ IMUNITĚ PŘIŠLA, ALE VÍM, ŽE ZE STRAVY TO NENÍ!“

           

          6. den: Nedá se na to koukat

            Vyskakuje mi upomínka, že mám jít na kosmetiku. Paráda. Svou po lockdownu tvrdě vybojovanou rezervaci do chrámu krásy už jsem samozřejmě zrušila, upomínku v telefonu ne. Můj obličej je jedna velká černá tečka a přísahám, že řasy už nejenom že nemám natočené nahoru, ale jsou skloněný tak moc dolů, že mě soustavně píchají do očí.

            Rovněž mi není dopřáno stihnout předvánočního kadeřníka ani adventní masáž. Jediné, co jsem před karanténou stihla, bylo zajít si na pedikúru. Budu tomu muset přizpůsobit fotodokumentaci letošních Vánoc. Nikdo nechce vidět první tři stříbrné vlasy přítelkyně z karantény, zato všechny jistě potěší pohled na její čerstvě ohoblované paty.

            Starost mi začíná dělat taky Inžovo háro. Po dvou měsících se jeho afro čím dál tím víc podobá vlasům Dominika Feriho. Bojím se dne, kdy se naše hlavy společně nevlezou na jeden polštář. Taky se bojím, že se takhle na sebe budeme muset koukat až do ledna. Jsem tak malicherná, až je mi hanba.

            Na seznam věcí, které mě štvou, přidávám fakt, že ještě nemáme stromeček. Kdybych věděla, že skončíme v téhle šlamastice, už ho mám dávno na balkoně a dneska ho zdobím. Když už musíme být doma, ať tu aspoň máme vánoční atmosféru! Zkouším ukecat Inžu, že si necháme dovézt stromeček od nějaké spediční firmy. Nechce o tom ani slyšet. 

            „Ty lidi tam vůbec nezajímá, jakej budeš mít strom! Prostě drapnou první, co mají po ruce, a dovezou ti ho! To bys chtěla? Chtěla bys nesouměrnej strom? Děravej? USCHLEJ?!“

            Neexistuje. Stromek si Inža prostě musí vybrat sám. Snažím se věřit, že 23. prosince objevíme v Obi nejhuňatější a nejvoňavější jedli, jakou kdy svět viděl. A pokud ne, prostě si nazdobíme palmu, co máme doma v květináči, lehneme si pod ni, dáme si pleťovou masku a na oči okurek. Konec konců mají být Vánoce svátky klidu, pohody a čistých pórů.

             

            7. den: Dorazilo nové čidlo

            Ještě před snídání zvoní kurýr a nechává nám přede dveřmi nové čidlo do myčky. Hladový Inža okamžitě bere iniciativu do svých rukou a pouští se do jeho výměny. Zatímco já snídám a nechápavě koukám na to, co se to v naší kuchyni odehrává, On si střídavě pobrukuje, hvízdá a pičuje.

              První spuštění vypadá nadějně, cca po dvou minutách provozu se ale přístroj vrací ke starému známému chrochtání a vypínání se. Začíná celodenní zběsilé úsilí o opravu.

              • 10:30 Přechází po kuchyni, stále dokola myčku zapíná a vypíná a u toho opakuje, že se na to může vysrat.
              • 11:30 Dochází k závěru, že s výměnou toho čidla se asi „jebal zbytečně“ a že vyhodil „pětikilo do hajzlu“.
              • 12:30 Nádobí po obědě umývám ručně. Přísahám, že naposledy. Začínám vybírat nový přístroj.
              • 13:30 Rozsvítilo se všech šest kontrolek naráz. Zdá se, že máme vyhráno. Opak je pravdou. „Na tohle už by se ale fakt mohl vysrat.“
              • 14:30 Snažím se ho přemluvit, ať svou energii věnuje raději výběru nové myčky. Znám ho. Je mi jasné, že jestli se do toho pustí teď, bude trvat týden, než zjistí všechny potřebné informace, parametry, statistiky a analýzy a bude si jistej, že se výběru věnoval dostatečně pečlivě na to, aby mohl rozhodnout, který typ to bude.
              • 15:30 Nevzdává to. Jde se na to podívat s čelovkou. To by bylo, aby tomu nepřišel na kloub, do piči...!

              „Už se pojebala úplně. Pípá, no. To je dobrý, ty vole. Hlavně že pípá.“

              • 16:15 Na sílu ji zkouší ještě jednou zapnout.
              • 16:16 Praská přívodní hadice. Kuchyní teče voda.
              • 16:17 „Hm, tak to je úplně v piči.“
              • 17:00 Přístroj je kompletně odvodněn, vyčistěn a odstaven.
              • 17:01 „Se cítím, jako bych úplně selhal.“
              • 17:15 Otvírá si pivo a předstírá, že je všechno v pořádku. Jenže není. Pivo nemá chuť a my nemáme myčku.
              • 20:00 V rekordním čase odsouhlasuje výběr nového přístroje. I přes rychlost rozhodnutí mají jeho argumenty hlavu a patu. Naše vláda by se od něj mohla učit.
               

              8. den: Revize knihovny

                Konečně se mi daří dovolat se své doktorce, abych jí oznámila, že můj výsledek byl negativní. Zmiňuju rovněž fakt, že mě pořád bolí hlava, takže by možná nebylo od věci mě na konci karantény poslat ještě na jeden test, vzhledem k tomu, že sdílím domácnost s někým pozitivním a o Vánocích se chystám navštívit rodinu. Dozvídám se, že svou chvilku slávy už jsem měla a nevyužila, takže si mám dát Ibalgin a nepičovat.

                Beru si tedy prášek a v duchu toho, že doma nikdy není dostatečně velkej bordel na to, aby tam nemohl být bordel ještě větší, ignoruju výbuch po odstavení myčky a odhodlaně se pouštím do revize knihovny. Nacházím a vyhazuju jeden skvost za druhým.

                Karantena 3 

                Vyřazuju rovněž spoustu knih pořízených za studia na vysoké škole. Posílám na katedru dotaz, zda by o krabici literatury ve velmi dobrém stavu neměli zájem. Odepisují mi, že vše můžu darovat do poličky „knihy volně k odběru“, protože až se studenti v roce 2035 vrátí zpět do školy, určitě to ocení.

                Pandemie v praxi na všech úrovních.

                9. den: Nová myčka na prahu. Skoro.

                  Když si člověk za normálních okolností objedná nový megaspotřebič do bytu, nastává jedna z následujících situací:

                  • Zaplatí pětikilo za to, že mu kurýři spotřebič vynesou až pod nos. 
                  • Vyplázne dvojku a nechá si spotřebič i nainstalovat. Šetří tím svou srdeční pumpu a přichází až k hotovému.
                  • Další variantou je, že se člověk, myšleno chlap, myšleno hlava domácnosti, myšleno macho, domluví s kamarády, sousedy či rodinnými příslušníky a udělá velkou testosteronovou párty, kde si všichni hejbnou zádama a pak se předhánějí v nápadech na to, jak přechcat instalační návod.

                  To bývalo za starých dobrých nekoronačasů. Vypila se předtím spousta piva, vypila se u toho spousta piva, pak se šlo do hospody na pivo a bylo to fajn.

                  No a pak přišel rok 2020 a doručování do karantény.

                  Dnes vám spotřebič nechají stát na chodníku před domem a člověk i jeho stará se musí urychleně oblíct do dekontaminačního obleku, vydezinfikovat si ruce, dát si respirátor a urychleně upalovat před dům, aby

                  1. jim spotřebič nikdo nečmajzl,
                  2. nikoho nepotkali, protože vykročit ze dveří je pro ně trestný.

                  Následně musí společnýma silama spotřebič vysmýkat nahoru a u toho se nepohádat, protože, vážení, po tomhle výstupu za sebou nikdo dveřma nepráskne a na pivo neodejde. Po tomhle výstupu budou všichni dál spolu doma – šťastní a zavirovaní.

                  To ale samozřejmě nebyl náš případ, nikdy bychom byt neopustili, a kdyby jo, tak bychom se nikdy takhle debilně nepráskli. Tohle se stalo známým. U nás jsme prostě švihli a mávli kouzelnou hůlkou a nová myčka se jednoduše zničehonic zjevila uprostřed kuchyně. Měli jsme zkrátka kliku.

                  „Píšou tady dvě až tři hodiny montáže, můžeš mi to stopovat,“ pustil se Inža do práce, zatímco já jsem spouštěla třetí sérii Gilmorových děvčat.

                  Následně se nejen naše kuchyně, ale i obývák a chodba staly výzkumným NASA centrem s třemi zónami vyskládaného nářadí, jednou zónou montáže a dvěma odkládacími zónami. To vše lemované občerstvovacím pásem rozděleným na alko a nealko sekci. Zatímco v obýváku hlavní drama spočívalo ve vnitřním konfliktu Rory, která se už osmnáctý díl nedokázala rozhodnout, zda Dean či Jess, v kuchyni byl protagonistou představení Inža, kterému skrze podrobný návod sekundovala hovada z Bosche. Ta po něm chtěla, aby myčku přidělal hřebíkama. HŘEBÍKAMA!!! CHÁPETE TO? HOVADA.

                  EDIT: Zvládl to v rekordním čase dvě hodiny patnáct minut. Myčka funguje na jedničku, je skvěle umístěná, dvířka jsou tak akorátně šejdrem, že se mi líbí víc, než kdyby byla rovně. Inža je skvělej, já ho často podceňuju a neuvědomuju si, co v něm mám. Plác, plác po ramenu. Jsi pašák. Miluju tě. Už mi přestaň funět na záda.

                   

                  10. den: Došlo pivo

                  Když jsme si před třemi dny objednávali z Rohlíku obří záchrannej závoz za dva litry, každou položku v košíku jsme pečlivě zvážili, propočítali a zhodnotili. Zapomněli jsme ale zahrnout proměnnou konstantu představující možnost, že by se Inžovi mohla vrátit chuť. A už vůbec nás nenapadlo použít její ještě vážnější a finančně náročnější variantu – že by se mu mohla vrátit chuť na pivo.

                  Od té doby, co zahlásil, že pivo chutná jako Magneska a že je úplně zbytečný ho pít, načež utekl do ložnice a vybrečel se do polštáře, u nás jeho spotřeba značně klesla. Omezila se pouze na každovečerní kontrolu toho, že je to pořád stejný, čili „v hajzlu“, k čemuž stačil jeden zkušební vzorek.

                  No a pak přišla středa. Vesmír se otřásl v základech z toho, jak jeho chuťové buňky poskočily radostí, když zjistil, že pivo už je zase pivo. Ze strachu nad tím, že by se to celý zase mohlo zvrtnout, raději rovnou vypil veškeré zásoby, co jsme doma měli. A pak prostě došly. Ve čtvrtek se to netvářilo být problémem, to byla největším problémem kocovina. Ale pak nastal pátek. A když doma v pátek nemáte pivo, je to hrozně smutnej pátek. Je to takovej ten pátek, kterej má na Instagramu soukromej účet i přesto, že na něm není zveřejněná ani jedna fotka. Je to zdeptanej, introvertní a nepřátelskej pátek, kterej už z principu všechny ostatní pátky nesnáší a píše jim do inboxu hejtový zprávy.

                  Nechceme dopouštět, aby se tyhle pátky děly. Zkoušíme proto obepsat sousedy, jestli čistě náhodou někdo někde nemá jednoho osamělýho lahváčka, kterej by se nám zázračně zjevil na prahu, ale všichni tvrdí, že ne. Podle mě se nám mstí za den číslo čtyři, ale za zlé jim to mít nemůžeme.

                  Nacházíme na internetu rozvoz místního minipivovaru a objednáváme šest litrů nejdražšího piva, co jsme kdy doma měli. Tenhle pátek se rázem stává influencerem mezi všemi pátky. Konečně happy end.

                   

                  EPILOG

                  Vysvléct postel, vysvléct sebe, vysvléct jeho. Všechno do pračky a na šedesát. Veškeré povrchy setřít anti-covidem. Ručníky spálit. Zhruba za pět dní nám tady začnou korzovat vánoční průvody rodinných příslušníků a nikdo si odsud nesmí odnést žádnou covidovou breberku. Třetí letošní karanténa je úspěšně za námi. Je 19. prosince, takže celkem slušná šance na to, že byla letos taky poslední, ale stejnak...

                  Už ať jde tenhle rok do prdele, fakt.

                   Hashtag

                  Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)

                  Zpět do obchodu