Vrátit vítr do klapek

Před dvěma týdny Inža zavelel, že už by bylo fajn koupit letenky na náš květnový návrat z Itálie, ať ještě stihneme nějakou lidovou cenu. Ach jo. S úzkostí z letadla bojuju několik let, to není žádná novinka, ale poprvé se mi stalo, že jsem se rozbrečela už při zmínce o nákupu vstupenky na palubu. „Itálie přece není tak daleko, když jedeme vlakem tam, můžeme jet vlakem i zpátky...“ lamentovala jsem. „No jo, jenže vlakem jedeme na sever a vracet se budeme z jihu, to se nedoplatíme a budou to dva dny v tahu, to přece nedává smysl...“ měl Inža samozřejmě pravdu, jako se mu to občas stává. (Ne)kompromisně jsme se dohodli, že to prostě ještě o pár dní odložíme.

Druhý den mi poslal odkaz na kurz Létání bez strachu. Webovky na free platformě od Wixu moc věrohodně nepůsobily, jen co je pravda, obsah a hlavně reference už docela jo. Vzhledem k tomu, že jsem tou dobou pořád byla v rozpoložení „vyzkouším cokoliv, jen ať je to pro mě snesitelnější,“ prostě jsem se přihlásila. *Shut up and take my money* se jmenuje gif, kterej by to vystihoval. Je mi jasné, že spoustě lidem nebude dávat smysl, proč je někdo ochotnej do takové věci investovat – jednoduše proto, že podobné pocity nikdy nezažili. Zkuste se na to ale podívat z jiné stránky – jak moc mizerně asi musí člověku být, aby si dobrovolně zaplatil den strávenej na letišti třeba místo wellness víkendu? Tak asi tak to je.

Začátek pražského kurzu v 10:00 hodin pro nás znamená zabijáckou vstávačku ve 4:30, na druhou stranu jde o čas podobný skutečným odjezdům do zahraničí, takže zase tak moc nepičuju a snažím se to vnímat jako plnohodnotný nácvik. Inža si uvědomuje, že to není tak dávno, co slíbil, že „v dobrém i ve zlém,“ a nejenom, že odhodlaně vstává a „pražskou otočku“ hodlá absolvovat se mnou, ale taky nám chystá svačinky a má nastudovanou cestu, aby mou jedinou starostí bylo nemít starosti.

9:35 mě předává vrátnému u vchodu do areálu Letiště Václava Havla, kde fasuju návštěvnickou kartičku, a naposledy mě instruuje, že teď už půjdu jen přes dvě cesty rovně a pak doprava. Vcházím tedy do areálu, pokračuju doprava, rovně, doprava, doleva, zpátky, rovně, doleva, rovně a poté, co vzbudím pozornost všech bezpečnostních pracovníků monitorujících podezřelý pohyb v areálu, konečně dobloudím ke vchodu do Czech Aviation Training Centre. Na recepci hlásím, že jsem tady na to zbavení strachu z letadla, trochu doufám, že mi na krku přistane havajskej věnec, do ruky drink a celou tu psychotransformaci už za mě odmakají druzí, nic takového se ale neděje, takže jsem pouze nasměrovaná do čekárny, kde se nás postupně sejde devět oukropků, kteří ani nedutají a čekají, co bude.

Manažerka kurzu oblečená v uniformě letušky si nás vyzvedává na minutu přesně, letový provoz se tady prostě dodržuje všude. Přicházíme do učebny, kde už máme připravená místa k sezení s malými úplatky podobnými těm, které jsme dostávali v dětství u doktora. Ha, už dopředu čekají, že budeme stateční! Čekají tu na nás taky další dvě letušky a pilot, tedy kompletní tým, který nás celý den bude mít na starosti. Vzájemně se představíme, abychom věděli, kdo má naši skupinu AA (anonymních aviofobiků) na starosti a s jakými problémy jsme sem jako jednotlivci přišli. Při poslouchání děsivých prožitků stavu klaustrofobie a panických atak mých souputníků už mi začínají chladnout dlaně a po zádech stékat pot (až díky létání vím, co znamená rčení „být zpocený až na prdeli“). Ve chvíli, kdy na mě přichází řada, jsem už pořádně vyklepaná a ke svému rozpoložení se přiznávám. Prý je to úplně běžné a po dlouhé době jsme skupina, ve které se nikdo nerozbrečel už jen z toho důvodu, že je přítomen na letišti. Uf, tak to se mnou tak hrozný nebude! Následně se podělím o svůj aerozážitek (co se stalo, jsem popsala v historicky prvním článku na Buymeacoffee – koupíš jednu dvojku a přístup máš už vždycky ke všem dalším, teda pokud budou, znáte mě...) a sama jsem překvapená, jak rychle třes z rukou odchází.

V první výukové hodině s námi pilot probírá převážně fyziku a techniku, po vstávání o půl páté ráno je pro mě dost problematické udržet pozornost, přiznávám. Už v této části ale zazní několik pro mě velmi podstatných informací, které bych chtěla mít vždy v budoucnu vědomě na mysli. Na tomhle místě teda musím Inžovi přiznat zásluhy, protože spoustu těch souvislostí mi samozřejmě vysvětluje opakovaně, včetně toho, že strach mám jen proto, že těm věcem technicky nerozumím. Jenže když to říká bez frček na košili a zadarmo, tak to prostě nemá tu váhu, to snad musí všichni chápat. Pilota teda hltám o poznání pozorněji a jeho uklidnění, že „letadlo přece nemůže spadnout, když letí, to dá rozum,“ si asi nechám vytetovat.

Následuje probírání různých bezpečnostních manévrů, jejich zdůvodnění (strašně důležitá věc! Několik „aha momentů“ a rozhořčení, proč to do prčic nepíšou rovnou na letenku?! Něco jako: „Tohle se může stát, ale nemusíte se vůbec bát.“?) a taky si definujeme, z čeho konkrétně náš strach pramení. Mimo jiné zjišťuju, že existuje ještě asi deset dalších obav, které nemám, ale mohla bych mít, a musím konstatovat, že ve skutečnosti jsem hovno overthinker, když mě nikdy nenapadlo, že by naše letadlo mohl někdo unést. Tak snad odsud neodejdu s větší fóbií, než jsem přišla...

Přesouváme se do cvičného trupu letadla, kde během simulovaného letu do Paříže dostáváme oběd a máme docela velký prostor na dotazy. Musím říct, že posádka vzbuzuje opravdu velký pocit klidu, důvěry a vytváří bezpečný prostor pro jakoukoliv otázku. Nikdo ani náznakem nedává najevo, že by byl nějaký dotaz hloupý. Ta míra pochopení, že už jen tím, že jsme všichni tady, jsme se dostali sto leteckých mil mimo svou komfortní zónu, je neuvěřitelná. V závěru „letu“ si vyzkoušíme nouzové přistání včetně evakuace po klouzačce. Palubu opouštíme tak rychle a spořádaně, až mě napadá, zda by nebylo efektivní v rámci úspory času tuto formu vystupování praktikovat běžně.

V dalším bloku projdeme relaxační techniky a práci s úzkostí, výborně, tento týden by pondělí v práci mohlo být o poznání snesitelnější, a pokračujeme lehkým exkurzem do výcviku palubní posádky, abychom jí dokázali plně důvěřovat (předpokládám). Abych nepropásla příležitost podělit se o vtipnou historku z natáčení, zmíním, že jsme měli možnost vyzkoušet i malý prostor palubního záchodu. Někteří lidé prý mají klaustrofobii spíš z něj než z kabiny, a proto se vyhýbají dálkovým letům, aby ho nemuseli použít. Jedna účastnice se zvedla, zahlásila, že strach teda sice nemá, ale odskočit si potřebuje, takže by tam prosím šla. Jen tak tak ji stihla letuška zastavit a vysvětlit, že je to opravdu jen demonstrace stísněného prostoru a záchod je nefunkční. Tak přece jenom nechybělo mnoho a opravdu jsme mohli zažít havárii v letadle!

Posledním bodem programu bylo pilotování na skutečném leteckém trenažéru, které si mohl vyzkoušet každý z nás. Odehrává se to v takové velké kabině na hydraulické noze, takže když zvedáte stroj ze země (zkoušela jsem si start z letiště), fakt se s vámi celý prostor naklání a je to velmi realistické. Pan pilot si pochvaloval, že mi to jde a že by se mnou klidně letěl, tak jsem mu vysvětlila, že Scala je na ovládání prakticky to samé, takže se není čemu divit, že pilotuju ostošest. Mám totiž solidní průpravu. Nakonec jsme se nechali „vytřepat“ velkými turbulencemi, načež se naše nová, zocelenější „Já“ mohla vrátit do učebny a kurz tím úspěšně završit.

Tou dobou už na mě Inža čekal na vrátnici s otevřeným lahváčem, pivo po přistání je totiž naše oblíbená tradice.

„A co jsi dělal celý den ty?“ dávám mu po hodinovém vyprávění konečně prostor, aby se taky podělil o zážitky.

„No, to se pobavíš. První jsem si jel zacvičit do fitka, co tady mají v nákupáku. Šílený. Většina vybavení poničená, v šatnách smrad a drahý jak prase. Když už jsem tam ale byl, tak jsem si prošel nějaký obchody a aspoň koupil boty, tak to nebylo úplně marný. Jenže pořád mi zbývalo asi ještě pět hodin času, tak jsem si říkal, že pojedu na letiště na nějakou vyhlídku, chvíli budu koukat na letadla, a pak si tam někde dám jídlo. Našel jsem fakt hezkou terasu, pár lidí tam sedělo na židlích a byla tam i dvě volná lehátka, já jsem byl zralej na spaní, takže pecka. Lehl jsem si asi na dvacet minut, za tu dobu odstartovaly dvě letadla, a začalo mi být chladno, protože tam docela dost foukalo. Vstal jsem a najednou cítím, že mám úplně mokrej zadek. Kouknu zpátky na to lehátko, svrchu bylo suchý, ale ten molitan byl dole úplně nasáklej vodou, což na první pohled nebylo vidět. No a já jsem to při ležení fakt vůbec necítil, ale jak jsem stoupl, tak jsem prostě najednou byl durch, kalhoty by se daly ždímat. Co teď, že... Šel jsem na záchod, že to tam zkusím vysušit utěrkama a sušákem na ruce. Samozřejmě tam měli jen takovej ten typ, do kterýho se ruce strkají, a utěrky vůbec nepomohly. Byl jsem tam sám, tak jsem si prostě sundal kalhoty, stojím tam v trenclích, bundě, s batohem a asi tři minuty držím ty kalhoty navlíknutý na vysoušeči, když přijde nějakej pracovník letiště, sjede mě pohledem, nic neřekne, umyje si ruce a odejde. Asi to vypadalo, že jsem se prostě pochcal. Stojím tam dalších pět minut a ten debilní fukar vůbec nepomáhá, tak tam s těma kalhotama ještě chvíli třepu, pak si je obleču jak rapper na půl žerdi, ať mě to zbytečně nestudí, a jdu pěšky do nejbližšího obchoďáku, ať po cestě aspoň trochu profouknou a uschnou. Jenže byla fakt kosa, takže když jsem tam došel, furt jsem měl ty kalhoty děsně mokrý, bylo mi blbý jít takhle do nějakýho obchodu, aby mě nevyvedli, že jsem pochcanej bezďák, a už jsem měl docela hlad, šel jsem teda aspoň do foodcourtu. Tam měli hodně děrovaný židle, to bylo super, tak jsem si tam sedl a jak tam bylo teplo, dost to pomohlo. No, po jídle jsem nachodil venku ještě asi dva kiláky s kalhotama na půl žerdi, tím se kompletně dosušily, ale ty vole, fakt jsem myslel, že mě mrdne. A pak už jsem tě teda šel vyzvednout...“

... A tak se mi ulevilo, že v tuhle dubnovou neděli jsem nebyla jediná, komu se v Praze klepaly půlky.

Jestli kurz fungoval? Ještě nevím. Jsem ráda, že jsem tam byla? Rozhodně! Žijeme ve 21. století. Máme to štěstí, že řešit se dá strašně moc věcí a byla by věčná škoda to aspoň nezkusit. S koupí letenek jsem momentálně v pohodě, s vědomím, že za tři týdny poletím, taky. Už tohle považuju za velký pokrok. Co to se mnou udělá, až se mi nad hlavou rozsvítí kontrolka „připoutejte se, prosím,“ se teprve uvidí.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)