Do 16. 4. doprava na výdejny Zásilkovny za 33 Kč.

FESTival

Těžko říct, jestli už začal třetí lockdown, nebo ještě pořád běžel ten druhej, každopádně jsme si na jaře roku 2021 zvykli trávit večery (někdy rovnou večírky) doma v obýváku. Od návštěvy poslední kulturní akce uplynula snad celá věčnost, a tak jsme se naučili pouštět si potravu pro duši alespoň ze záznamu. Tady nahrávka vystoupení z Tomorrowlandu, jinde video z pražské Lucerny, do toho seminář z Divadla Járy Cimrmana, všechno v jeden večer, aby to byl plnohodnotný žánrový mišmaš, však on to ten náš byt snese.
.
„Už si půjdu lehnout,“ hlásím takhle jednou Inžovi, že už jsem pro dnešek kulturně nasycená. Nezpochybnitelná výhoda večerů trávených doma bylo nejen to, že jsme mohli akci už od začátku trávit v pyžamu, ale taky fakt, že nikdo nikoho nemusel doprovázet domů. Prostě se stačilo otočit na druhej bok, zavřít oči a večírek ukončit.
„Dobroš, dám si ještě jedno pivo a půjdu taky,“ dává mi pusu na dobrou noc a pokračuje v gaučové technopárty sólo.
.
Pomalu se probouzím a zaostřuju na inžovu siluetu. Evidentně je vzhůru už nějakou chvíli a roztržitě scrolluje telefonem.
„Dobré ráno,“ hlásím se, že jsem zpět mezi živými.
„Dobré ráno, miláčku. Asi jsem udělal blbost,“ věnuje mi letmý pohled a dál kouká na obrazovku.
„Jakou?“ nechytám se. Vždyť jsem ho nenechala nikde v klubu ani v hospodě, zůstal u nás v obýváku, samotný, s jedním pivem, co tam asi tak mohl provést, aby mi to hlásil hned po probuzení?
„Koupil jsem lístky na festival. V Polsku. O půl druhé v noci. Bude tam Kygo. Bylo to za dobrý prachy...“
.
Na tomhle místě by bylo fajn si připomenout, kdo je Inža.
Inža je spolehlivej, upřímnej, chytrej a srdečnej kluk, kterého mají všichni lidi rádi, zatímco on má rád lidi co nejdál od sebe. Míra snesitelnosti lidské společnosti pro něj končí u třech dalších inženýrů, se kterými je schopný sdílet kancelář, a to hlavně díky tomu, že spolu mohou donekonečna debatovat nad inžatématy. V našem týmu Hospodského kvízu je nás šest, takže Inža se hry účastní zhruba ob týden a v mezičase je doma, připojenej do nabíjecí stanice na sociální energii. Vánoce jsou naštěstí jen jednou za rok, takže tam je času na regeneraci z rodinných sešlostí dost – trvá zhruba do května, ale záleží, jak tuhá byla zima a kdy byla v daném roce zahájená cyklistická sezona. A to jsou prosím všechno setkání s lidmi, ke kterým má nějakou citovou vazbu.
Samostatnou kapitolou je účast na hromadných akcích s „cizími lidmi“:
10+ lidí: Pokud to jde, na harmonogram těchto setkání zásadně zařazuje projížďku na kole, procházku v přírodě nebo šlofíček po-o, aby zvýšené vystavení společenským interakcím kompenzoval.
Ohledně jeho chování na akcích se 100+ účastníky nemám dostatek nashromážděných dat, abych ho mohla analyzovat. Po jeho pětihodinové účasti na olomouckém Létofestu v roce 2017, kdy se v průběhu koncertu Marka Ztraceného vydal dvakrát oběhnout areál zvenku a i přes toto upuštění páry po zbytek večera mlčel, jsem došla k závěru, že v rámci snahy o zachování klidu v našem vztahu, resp. vztahu jako takového, se těchto akcí budu raději účastnit sama.
.
No a tenhle hyperaktivní pan Heckles se prostě zničehonic v jednu květnovou noc úplně (člověk má chuť napsat „posral v kině“, ale to by se o manželovi, ke kterému samozřejmě chovám hlubokou úctu, nehodilo), takže Inža se jednu květnovou noc úplně pomátl a koupil za několik tisíc korun lístky na megalomanskou akci přesně takového formátu, kterému se celoživotně od základu své podstaty vyhýbá. Mimochodem tyhle zkraty by se daly brát jako takovej obecnej popis lidského chování v době covidu v kostce.
.
„Na jakej festival?“ mnu si oči a nechytám se.
„No na jeden festival, je tam hrozně dobrej line-up, jede se tam čtyři hodiny, tak jsem si říkal, že by to mohl být dobrej výlet a mohlo by se se nám to líbit.“
„Aha?“
„V noci jsem si to říkal... No ještě se dívám, jestli se to nedá kdyžtak vrátit...“
„A co je tam teda za kapely?“
„Samý dobrý! Kygo, Ofenbach, Robin Schulz... V jeden den!“
„No tak to bychom tam asi mohli zajet, ne?“
.
... A tak jsme se rozhodli, že v roce, ve kterém byly všechny tuzemské akce kvůli chaotickým vládním zákazům a příkazům zrušeny, vyrazíme za kultúrou za hranice. Však to bude hezkej romantickej víkend, ne?
Nebo?
„... No a ten poslední dobrej DJ končí o půl čtvrté ráno,“ zakončuje Inža svůj nadšený výklad o fenomenálním setkání všech jeho srdcových tvůrců, kterým v celé Evropě postupně sebrali možnost vystoupit, takže jejich kroky (a soukromé tryskáče) míří do Polska. Tam sice zakazují ženám potraty, ale akce, kde teenagerky mohou přijít do jiného stavu na každém rohu, dovolují pořádat i v době světové pandemie, protože právo na povyražení je právo nejsvatější, amen.
„A má teda cenu si vůbec platit hotel, když se na něj dostaneme tak o půl páté?“ přemýšlím nahlas.
„To jsem právě chtěl říct, že asi ani nemá, no,“ pokyvuje Inža hlavou.
„Takže... Pojedeme prvním ranním vlakem rovnou zpátky?“ začíná se mi tenhle volnomyšlenkářskej snoubenec čím dál tím víc zamlouvat.
„Takže pojedeme prvním ranní vlakem rovnou zpátky!“ potvrzuje a zdá se, že přece jenom měla Marianne pravdu, když tvrdila, že život začíná po třicítce.
.
Je srpnové dopoledne a nadopovaní Red Bullem nasedáme v Olomouci na vlak, který nás má s přehledem dopravit do Katovic tak, abychom ve čtyři odpoledne stihli první koncert. Není větších naivů než těch, kteří věří, že přesný časový plán má s Českými dráhami šanci na úspěch, takže devadesátiminutové zpoždění nabíráme ještě před opuštěním Česka. Nic, co by nás rozhodilo, jsme přece volnomyšlenkáři soustavně připravení improvizovat, že jo! Pravda ale je, že s tak dlouhým sezením jsme úplně nepočítali, takže Inža má už v Bohumíně lehce dřevěné nohy a já bolavá bedra, nahlas to ale samozřejmě neříkáme, protože přiznat, že pohybový aparát nám selhává už teď, se v tuhle divokou festivalovou chvíli naprosto nehodí.

.

Do Slezského parku přicházíme jen půl hodiny po začátku koncertu Kensington, kteří sem jeli až z Nizozemska a i tak na rozdíl od nás dorazili na čas. V areálu je opravdu málo lidí a zdá se, že nákup lístků byl milionovej nápad – kdyby to na Inžu náhodou zase přišlo, může si zaběhat klidně i uvnitř, prostoru je tu dost. Akorát jsme teda při pořizování lístků zapomněli přihodit obličejové třpytky a kamínky, které tu všichni ostatní mladí volnomyšlenkáři, naše krevní skupina, mají. Na dva lidi máme taky statisticky neuspokojivé množství napletených umělých vlasů, takže ten pocit nesplynutí s místním kmenem je tak silnej, že se trochu obávám, abychom nebyli nařknuti z pokusu o osídlení Pandory. Raději se rovnou odebereme pro pivo, protože jestli to s něčím festivalovým umíme, pak je to festivalový pivo. Takzvanej boomer style. Ten by nám snad projít mohl.


JVV E-shop fotky

S kelímkem v ruce procházíme areál, který je vymazlený do posledního detailu. Nasvětlené stromy, lanovka, lampiony, spousta megaobrovských stanů, na každém rohu další stage, nekonečné množství instafotogenických zákoutí, na která se stojí nekonečné fronty, což nás naštěstí nemusí trápit, protože naše instakončetiny se dají vyfotit klidně i v kaluži. S postupujícím časem přibývají v areálu další návštěvníci, pořád to ale není nic dramatického, co by ohrožovalo Inžovu komfortní zónu. Navíc už jsme nachodili tolik kroků, že se nachází ve stabilizovaném sociálním stavu a žádný momentální exces ani jeden z nás neočekává. Přesouváme se tedy na první velký koncert, francouzské DJské duo Ofenbach, které nám doma hraje zhruba třicetkrát denně. Inža je tak natěšený, že ve stanu stepujeme už hodinu před začátkem a nadšeně si držíme místo zhruba v páté řadě, protože... Proč ne? Vždyť tu nikdo není a energie máme na rozdávání!
No.
Netrvá to dlouho a stan je tak plný, že kdybychom byli v metru, souprava neodjede, protože se strojvedoucímu nepodaří zavřít dveře. Hned při prvním DJském setu nostalgicky vzpomínám na všechny koncerty, kdy jsem stála někde na okraji davu a atmosféru si vychutnala pěkně přizdisráčsky z dálky. Hudba duní tak nahlas, že úplně cítím, jak rezonuje mými vnitřními orgány, z čehož se mi samozřejmě začíná chtít čůrat – nečekal snad nikdo, že by moje vylučování tentokrát nedělalo žádnej problém, že ne? Hromada mačkajících se lidí z každé strany tomu taky nepřidává a nakonec jsem to já, kdo má jako první ostatních lidí plné zuby.
„Já asi půjdu trochu víc dozadu,“ výrazně artikuluju na Inžu.
„He?“
„Tam,“ ukazuju pryč z davu.
Zvedá palec, což chápu tak, že je s tím ok, načež začne třít dlaněmi o sebe, z čehož vyvozuju, že to nebylo „ok“, ale jednička na znamení, abychom ještě jeden set zůstali tady.
Duc, duc, duc, dobře, takhle moc v centru dění jsem jen jednou v životě, krčím kolena do rytmu a táhnu tu pařící káru. Mysli pozitivně, mysli pozitivně. Kde jinde bys získala lepší instazáběry? Zatni zuby a natoč to, jednou ses do toho dala, tak musíš přinášet oběti na oltář algoritmu! Když nemůžeš, tak sdílej! Třeba budeš mít štěstí a tvoje ušní bubínky to přežijou.


Na dosah největšímu repráku, který jsem kdy viděla, vydržíme asi čtvrtinu koncertu, než i Inža uzná, že jestli tady bude stát ještě chvíli, do konce života na sebe budeme muset znakovat, což by při naší frekvenci slovních přestřelek byla fakt makačka na prsty. Prodereme se na okraj stanu a další intenzivní beaty absorbujeme z bezpečné vzdálenosti. Poctivě si to odšlapeme na místě až do jedenácté večerní, kdy bychom si v ideálním případě (čti: pokud bychom byli v obýváku) šli lehnout. Dneska ale nastal den D, na který jsme několik měsíců po vzoru Sáblice trénovali doma na dřevě, dneska budeme nesmrtelní a všem z okolních států vytřeme zrak, spánková frustrace není na místě, dneska budou tuhle show naše bdělé oči sledovat až do rána! Snad ale nebude na škodu si tady jen na chvíli sednout na lavičku, tak, to je ono, dát si jídlo a posedět, možná promasírovat chodidla, to je paráda, panečku! Není se čemu divit, vždyť i ty nejrychlejší formule jsou nejrychlejší jen díky poctivě dodržovaným pauzám v boxech. A tak nakonec prosedíme skoro celou velkou přestávku, protože nikde přece není napsáno, jak dlouho má takovej třicátnickej servis trvat.


JVV E-shop fotky (2)

Na vystoupení Kyga přicházíme už poučení, nehrneme se dopředu, ale i přes to dáváme pohybovým kreacím uprostřed masy návštěvníků co proto.
„No, už mě docela bolí bohy,“ přiznávám někdy kolem půlnoci.
„Mě bedra,“ přitakává Inža. Shodujeme se, že nejenom že nepotřebujeme stát v davu, ale vlastně nepotřebujeme ani stát, takže opět odcházíme bokem, pokládáme na zem mikinu a úlevně si sedáme. Taneční mix jednoho z nejúspěšnějších světových DJů současnosti nejlépe oceníte ze země, to dá přece rozum. Má to všechno. Ohňostroj, řadu zpěváků, živý orchestr, skvělou videoprodukci a jednu hudební pecku za druhou. Sem tam si poklepem do rytmu chodidlem, teda já to dělám do rytmu, Inža to jen dělá, a když se po doznění posledních tónů dav začne rozcházet, stane se nejlepší věc celého večera – podaří se nám ulovit látkové lehátko. Já se v tuhle chvíli cítím spíš už na kolečkové křeslo, ale to se na mladém volnomyšlenkářském festivalu přece neříká, takže nasadím výraz jakože „ale tak jo, může bejt, na chvíli si teda lehnu, když jinak nedáte“, potlačím v sobě strach, že po tomhle večeru mě čeká už jen tak leda kompletní výměna kyčle a prásknu sebou do náruče odpočinku. Proč vůbec tohle festivaly nedávají na propagační bannery a billboardy? Furt samý skákající lidí v pohybu, velký davy a žádnej pot, přitom bokem odstrčený plážový lehátko je to, co dělá pořádnej koncert koncertem. Nemáte zač, organizátoři!

JVV E-shop fotky (1)

Robin Schulz. Toho si Inža přál tolik let, že jestli někdy po něčem toužil víc a dýl, bylo to leda přání najít si dokonalou ženu, která o něm bude psát sáhodlouhé internetové eposy. Druhé největší přání jistojistě bylo vidět show Robina Schulze naživo. Jen si teda nejsem jistá, jestli si ji přál o půl druhé v noci, desátou hodinu v tanečním zápřahu, úplně vyflusnutej a zralej na vitamínovou infuzi. Člověka by už skoro přepadla trudomyslnost z toho, jak si tělo dovoluje vypovídat službu, když se to nejmíň hodí, kolem sebe ale naštěstí pozorujeme víc společensky unavených jedinců, ba dokonce někteří vypadají i přes úctyhodnou dávku kanekalonu ve vlasech o poznání hůř než my, takže nasazujeme tempo a hodláme mít silný finiš. Tohle prostě dáme. Nekompromisně a do rytmu. Duc, duc, duc, Sun Goes Down, Sugar, duc, duc. Chvíle podobná té, kdy Kateřina Neumannová vyšlápla ze stopy a jela si pro zlato. Zpocení jsme tak, že jestli ze sebe tu směsici soli, prachu, bláta a sem tam ukápnutého piva někdy smyjem, bude to zázrak. Spíš sázím na to, že se k sobě přilepíme a od sebe nás budou muset oddělat sbíječkou. Tepovka 160, výkon konzistentnější než má běžně Sagan při stoupání. Nad hlavou světelné efekty a pod nohama vyšlapaný důlek. Tohle je tak dobrá show, ty brďo! Kdo miluje davy tancujících lidí víc než my právě teď? Jen do toho, směle se přimáčkněte!


Je půl čtvrté ráno, jsme úplně vyřízení a 180 kiláků od postele. Vlak nám jede za hodinu, tak asi abychom vyrazili a moc se neflákali, protože pěšky to na nádraží rozhodně nestíháme. Potřebujeme chytit nějakou městskou dopravu, která tu v tuhle dobu moc nejezdí, jak nám hlásí Google, takže v rychlosti znovu procházíme celý areál a míříme ven. Tramvaj bychom potřebovali ideálně hned, čas nás vlastně tlačí trochu víc, než jsme si prvně byli ochotní připustit. Hned z brány areálu sice vidíme přijíždět soupravu, jenže jsme ještě dost daleko od zastávky a já ani v nejmenším nepředpokládám, že bychom to mohli stihnout.
„Pojď, to dáme!“ hecuje mě Inža, takže v sobě shromažďuju veškerou sílu a energii, co nemám, v boltovském stylu běžím svůj životní rekord na dvoustovce a naprosto nečekaně tramvaj dobíháme. Tak přece jen na ten sprint došlo! Horko těžko si vybojujeme dvě místečka na schodech, necháme se namáčknout na dveře, však o co jde, už jsme si přece řekli, že nám lidi vlastně nevadí, a zatímco v sobě necháváme doznívat tóny celé noci, jedna z otřpytkovaných spolucestujících poblije všechy tři schody, na kterých stojíme. Zatímco ona na následující zastávce bez mrknutí oka vystupuje, my vedle těch blitek stojíme po zbytek cesty.
.
Na nádraží přicházíme na čas a poprvé v životě zažíváme ten pocit, kdy jste vy ta divná existence, která nastoupí do vagonu a všichni se modlí, ať si hlavně nesedáte vedle nich. Já lehce poklimbávám na Inžově rameni, on statečně bdí a střeží náš batoh, jako by se snad někomu mohlo zdát, že tahle ušmudlaná dvojice v něm může mít něco cennějšího než štěnice. Po sedmé ranní vystupujeme se svým kvalitním zombie vzhledem na olomouckém nádraží, sedáme na Nextbike (protože pohybu bylo od včerejšího rána tuze málo) a jedeme domů, do postele, do prdele to je mi smutno!
.
„Ranní procházka?“ zdraví nás před domem soused, který zrovna míří s dítětem na hřiště.
„Spíš večerní,“ odpovídám a nechávám ho stát před dveřmi bez vysvětlení (které za mě dost možná udělal náš intenzivní odér). Zapadneme do domu, schody k nám do patra bereme po dvou, já zatahuju závěsy, Inža chystá na noční stolky sklenice s vodou, ve sprše koukáme, jak do odpadu odtéká černý potok, a jakmile je voda alespoň částečně čirá, ukládáme naše zhuntovaná, rozlámaná těla k nejočekávanějšímu spánku všech dob.
„Ty vogo, to byl nápad, se do něčeho takovýho pouštět po třicítce...“ konstatuju místo přání na dobrou noc.
„Ale zážitek dobrej, ne?“ usíná Inža spokojeně.
.
Sbírali jsme se z toho čtyři dny, po kterých jsme se rozhodli z Firestone od Kyga udělat naši svatební písničku. Takový důležitý rozhodnutí potřebuje pořádné oběti, ne? Takže jo, zážitek dobrej!

Hashtag

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)

Zpět do obchodu