Do 16. 4. doprava na výdejny Zásilkovny za 33 Kč.

Proč #jednarukanetleská?

Protože On měl pravdu a já jsem ho neposlechla. Prostě nejhorší ze všech možných variant!

 

Začátkem února jsme byli v Alpách. Lyžovačka/snowboardovačka, na kterou jsme se těšili několik měsíců. Dokonce jsem si kvůli tomu po čtrnácti letech koupila novou výbavu, kterou jsem si plánovala pořádně užít. Hned první den jsme se ale vzbudili do tak brutální sněhové vánice, že vlekaři nepustili žádné lanovky. Místo oteplovaček jsme proto nasadili rovnou plavky a jelikož to samé probuzení nás čekalo i následující dvě rána, nejspíš jsme trhli světový rekord v počtu absolvovaných hodin v sauně. Tři dny jsme prakticky neopustili hotel a vzhledem k několikametrovým závějím, co se před ním stihly vytvořit, jsme se báli, že se z něj nedostaneme už nikdy. 

103

Kompletně rozmočení z bazénu jsme se ve čtvrtek konečně dočkali slunečného počasí – vymetená obloha, všude hromady sněhu, ideál na Insta provokativní fotky. NO PROTO! Tak přece jenom stálo za to sem jet! Teda snad. COŽE?!

Už při přesunu k lanovce bylo jasný, že stejným lyžařským absťákem trpěli všichni návštěvníci Obertauernu, Rakouska a snad i Evropy, protože ještě před spuštěním vleků bylo všude lidí jako sraček. A tam to nekončilo. Plný byly svahy i hospody a pod sjezdovkami se tvořily fronty. Poměrně brzo jsme měli jasno v tom, že do tohohle střediska už asi znovu nepojedeme.

102

Při jedné z jízd na lanovce jsme si všimli sjezdovky, která přece jenom vypadala prázdně. Byl to takovej ten "povolenej freeride". Černej neupravovanej svah, kterej měl čestné místo na mapce střediska. A nikde nikdo. Jasná volba! Sjedeme si ho a jdeme na oběd.

Když jsme míjeli směrovou ceduli, která hlásala "nebezpečný úsek", Inža začal váhat, jestli je dobrej nápad tam jet. On je takovej BOZP našeho vztahu, víte? Jakmile z toho kouká průšvih a On nemá příležitost dát mi podepsat čestné prohlášení o přijetí zodpovědnosti, nerad se do takových věcí pouští. „Tak na single traily mě taháš, ale ze sněhu budeš mít strach? Jedem!“ Nedala jsem se a adrenalinovou jízdu si prosadila.

Fakt to byl krpál, ale těšila jsem se na to. Konečně svah bez lidí, spousta čestvýho prašanu, výhled na celý pohoří před sebou... Kdo by takovou jízdu nechtěl zažít? Přehoupla jsem se přes hranu a začala si probojovávat svou cestu sněhovou záplavou. Jenže můj novej tvrdej snowboard mě ne a ne poslouchat tak, jak bych si představovala. Hrozně těžko se mi v tom hlubokým sněhu otáčelo, vůbec mi nešlo jet plynule a několikrát jsem se při otočce zadrhla tak, že jsem jen těžko udržela balanc. Nakonec mi tam ta deska s nohama prostě zůstala úplně zašprajcovaná a vrch těla letěl po hlavě dolů. Ještě ve vzduchu jsem cítila, že to bylo tak velký škubnutí, že mi vypadlo rameno. Dopadla jsem obličejem do sněhu a pud sebezáchovy mi nařídil, že se musím ještě jednou otočit, abych zůstala ležet na zádech a mohla dýchat. No a i když nejsem doktor a o lidské fyziologii toho vím pramálo, tak bych se vsadila, že někde při tomhle sebezáchovným manévru jsem si v poškozeným kloubu potrhala, co jsem mohla.

 

„Dobrý?“ Dojel za mnou Inža a dodnes tvrdí, že už v té chvíli viděl mou ruku v tak nepřirozené poloze, že mu bylo jasný, jak bude znít odpověď.

„Ne! Ruka!“ Skuhrala jsem.

„Rameno?“ (Nebyla to naše premiéra.)

„Jo. Budeš mi ho muset nahodit.“ (Tohle, děcka, byla pěkná kokotina. To nedělejte. Jen jsem se chtěla zkusit vyvarovat tomu, abych ležela někde pod vrcholem hory Bůh ví jak dlouho, než se za námi dostane nějaká pomoc.)

„Co mám dělat?“ Začal si sundávat lyže.

„Chytni mi ruku, jako bychom se zdravili, a potáhni ji směrem k sobě.“

Zkusil to. Zkusil to podruhé. Nic.

„Zlato, já mám strach. Nechci ti ještě víc ublížit. Zavoláme radši záchranáře, fakt.“ Začal vytahovat telefon.

To už se k nám z vrcholu začala blížit skupinka tří lyžařů. Přijeli blíž a hned se ptali, jestli můžou pomoct. (Tohle na sportovcích všeho druhu miluju, fakt. Jak každej ví, že by tam klidně příště mohl ležet on, takže vám maximálně pomůže, i když vás vůbec nezná. Neskutečný.)

Vysvětlili jsme jim situaci a poprosili je, ať to nahlásí dole u vleku a pošlou nám pomoc. Dva odjeli a třetí si sundal batoh, ze kterýho vytáhl termofolii, a tou mě přikryl. Taková blbost za pár korun, vleze se klidně do kapsy v bundě, a nás nikdy nenapadlo ji s sebou vozit! Odteď budeme. Ne kvůli nám, ale abychom mohli třeba příště zase pro změnu my pomoct někomu dalšímu.

Záchranáři se k nám dostali asi za půl hodiny. (Fakt to nebyla věčnost? Vsadila bych se, že jo!) Inža na mě furt mluvil a nutil mě odpovídat, abych jako neomdlela (známe z hollywoodských filmů, že jo), a já jsem byla „konečně“ jednou ráda za ježdění s páteřákem, na kterém jsem ležela a díky kterému jsem od země totálně neprochladla.

Viděla jsem, jak se všichni kolem mě boří po pás do sněhu a že zajištění toho svozovýho vaku na takovým prudkým kopci není žádná prdel. Dohromady mě přenášeli čtyři chlapi (asi bych měla zhubnout!) a jestli jste si stejně naivně jako já mysleli, že mi rameno nahodí rovnou na svahu, tak ne. Tuhle jízdu na horské dráze asi nikdy nezapomenu – s vykloubenou rukou mě vezli v plné polní až do ordinace.

Veškerou výbavu ze mě sundávali dva zdravotní bratři. Další ach jo. Tohle mohlo bejt takový vzrůšo a já u toho musím být zelená jak stěna? Všechno kromě spodního prádla dolů, nástup před rentgen, přední luxace potvrzena, gratulujeme, uvolněte se, nahazujeme zpět. Křup. Slza úlevy, hromada díků. Platit budete hotově, nebo kartou? Helmu do jedné ruky, igelitku (s logem ordinace!!!) se zbytkem výbavy taky do jedné ruky, máš teď jen jednu, holka, zvykej si! A můžeš jít. Pásová linka na opravu sportovců jede dál.

 

Vcházím do čekárny, kde už to manažuje Inža. Vyplňuje papíry, volá na pojišťovnu a na oko se na mě mračí, že jsou se mnou furt samý problémy.

„Tak už konečně půjdeme na ten oběd?“ Sedám si na lavičku úplně vyřízená.

105

 

 Hashtag

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)

Zpět do obchodu