Jedna ruka se nemyje

... Ale aspoň se snaží.

1. den po operaci

Po probdělé noci přichází sestřička a ptá se, jestli mi má přinést lavor, abych se mohla opláchnout. Hygiena je asi tak poslední věc, co mě zajímá, takže s díky odmítám.

Inža mě veze domů a k večeru mi nabízí asistenci ve sprše. „Tak... Možná jenom opláchneme podvozek...“ rozhoduju a přemisťuju se do sprchového koutu. On nastavuje ideální teplotu vody, já stojím od pasu dolů nahá a čekám. „Takhle?“ ptá se, zatímco mi směřuje proud vody na nohu. „Jo, to by asi šlo,“ povoluju mu zvednout hlaveň sprchy výš. „Ale nekoukej se.“ – „Seš jak malá.“ – „To možná jsem, ale nekoukej!“ Rozkazuju a zatímco odvrací zrak, snažím se provést alespoň nezbytnou údržbu.

2. den

Probouzí se ve mně narkózou utlumená ženskost. Mám jít na regenerační kapačku, ale vypadám příšerně. „Inžo, já asi budu potřebovat umýt vlasy,“ zoufám si, zatímco si horko těžko v posteli sedám.

On: „Zbláznila ses? Vždyť nemůžeš ani sedět!“

Já: „Já vím, ale vypadám hrozně... Fakt takhle nikam nechci, mám to úplně mastný.“

On: „A jak to chceš asi udělat, když si nesmíš namočit rameno?“

Já: „No to už jsem právě vymyslela! Kleknu si před vanu, nakloním se dovnitř a ty mi to umyješ.“

On: „Jasně. Ty nezvládáš základní pohyb, ale vydržíš klečet před vanou.“

Já: „Jo, vydržím, fakt!“

On: „Dobře. Tak si klekni. A jestli to vydržíš minutu, tak ti je umyju.“

Klekám si na podlaze v ložnici a dokazuju mu, že to vydržím. Celou dobu si v duchu říkám, že ze všech situací, při kterých jsem v ložnici klečela, je tahle zaručeně nejbizarnější. Testem procházím úspěšně, takže se přesouváme do koupelny.

Já: „Jo a šampon je tady ta kostka, jo?“

On: „Cože?“

Já: „No to je suchej šampon, víš? Je dobrej... Nemusí se pak dávat kondicionér.“

On: „Ach jo.“

... Na kapačku jedu úplně znovuzrozená. Akorát se zdá, že tento malý krůček pro lidstvo, ale velký krok pro mě, je všem přítomným putna.

4. den

Stojíme spolu ve sprše a protože už se cítím poměrně stabilně, mám čas studovat věci, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla.

Já: „Ty jo, ty máš hrozně křivý prsty na nohách! Fuj!“

On: „Jako... Ty máš vykryplený rameno, mezi prsama popruh, celá seš zaflákaná oranžovou barvou a budeš mi říkat něco o tom, co je nechutný?“

6. den

On: „Chytni se mě a zvedni nohu.“

Já: „Proč?“

On: „Ať ti můžu umýt chodidla!“

Já: „Tak ty se snad umyjou samy, jak stojím v té vodě, ne?“

On: „Ne.“

Já: „Tak jinak. Dodnes jsem nic takovýho nedělala a jako jednoruká s tím rozhodně začínat nehodlám.“

7. den

Já: „Umyješ mi dneska vlasy?“

On: „Vždyť už jsme je tento týden umývali!“

9. den

On: „Ten suchej šampon je úplně na hovno, tím ti to teda umývat nebudu!“

Já: „Dobře, tak mi tam dej normální. Ale to musíš použít i kondicionér.“

On: „Kdyby sis toho do těch vlasů nepatlala tolik, nemusíš si je mýt tak často!“

11. den

Spěchá do práce a já ho nechci zdržovat, takže hodlám použít pouze šampon.

Já: „A hned mi to spláchni, to je dobrý, to stačí. Díky.“

On: „Počkej! Ještě kondicionér!“

12. den – moje narozeniny

Já: „Víš, co bych si fakt přála? Abych si mohla sednout do vany, sundat si ortézu a ty bys mě osprchoval jak psa. Celou od hlavy až k patě.“

On: „Ne, sundávat to nebudeme.“

Já: „Prosím!“

On: „Ne! Hejbneš si s tím a bude průser!“

Já: „PROSÍM!“

On: „No dobře.“

Sedím ve vaně, vůbec se nehejbu a užívám si proud tekoucí vody. Konečně se zase začínám cítit jako člověk. Za jeho asistence opatrně vylézám ven a On se mi snaží ortézu nasadit zpět. Bojuje s ní a nemůže se trefit do zapínání.

On: „Prosím tě, chyť si ty kozy, ať mi tady nepřekáží!“

JVV E-shop fotky_1

14. den

On: „Chytni se mě a zvedni nohu.“

Já: „Už jsem ti říkala, že ty chodidla extra mýt nebudem!“

On: „A já jsem se na to snažil celou dobu zapomenout! Tak už to nikdy laskavě neopakuj. Nechci vědět, že si moje holka nemeje nohy. Šup! Zvedej to, ty smrádě!“

Já: „Nerozesmívej mě! Hrozně to bolí, když se směju.“

On: „Tak to je celkem blbý, že na tom máš založenej byznys.“

15. den

Opět se mi daří vysomrovat si osprchování ve vaně. Opět mě poté horko těžko stahuje zpět do ortézy.

Já: „Ach jo, jeden popruh pod prsama, druhej popruh mezi prsama, žádná podprda... Jsem jak chodící porno.“

On: „Věř mi, že nejsi.“

16. den

Já: „Hm, dostala jsem to. Tak to už budu muset zvládnout tu sprchu sama, takhle daleko ještě nejsme.“

On: „Upřímně doufám, že ani nikdy nebudeme.“

18. den – první rehabilitace

Poprvé „oficiálně“ sundávám ortézu a ruku odtahuju mírně od těla. Fyzioterapeut se sklání a vyhodnocuje situaci.

Fyzioterapeut: „Máte doma vanu?“

Já: „Ano.“

Fyzioterapeut: „Tak do ní vlezte, paži si opřete o okraj a proveďte hygienu.“

Snažím se pokorně děkovat za radu, ale tak nějak si říkám, že kurva o co si myslí, že se snažím už třetí týden?!

21. den

Fyzioterapeut: „Dělá se vám tam opruzenina. Kupte si dětský zásyp na zadek a dejte si ho tam.“

Úkoluju Inžu, ať se staví po cestě z práce v obchodě. Před spaním si lehám do postele, mírně zvedám paži a v naivní představě, že zásyp přece bude něco jako zmatňující pudr (nasměruješ ho a spadne jenom tam, kam chceš), Inžu nechávám sypkou směs sklepat. Vzápětí měníme povlečení, protože je ta sračka samozřejmě úplně všude, což bychom věděli, kdybychom nebyli batolecí ignoranti.

22. den

Pokládáme osušku na podlahu v koupelně a vytváříme improvizovaný přebalovací pult pro dospěláky. Aplikujeme zásyp do podpaží. Lechtá to jak sviňa. 

25. den

Opruzenina je zažehnána. Ruku už můžu vzdálit od těla na několik málo centimetrů. Poprvé po téměř čtyřech týdnech si roztírám deodorant pod obě paže.

Já: „Pojď si ke mně čichnout, já voním!“

On: „No konečně.“
Hashtag

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)

Zpět do obchodu