avventura italiana

26. 4. 2024, pátek

Debilní vstávání! Kdo tohle vymyslel? Jo aha, já. Ospalí přešlapujeme na perónu olomouckého nádraží a vyhlížíme Přerovského zubra, kterým zahájíme celodenní přesun na trase Olomouc–Přerov–Vídeň–Benátky. Moje cestovatelské ambice jsou velké, za osmnáct dní se vidím na jihu Itálie, možná až na Sicílii. Inža je jako vždy prudérně racionální a předpovídá, že budeme rádi, když to zvládneme někam za Neapol. Pche. Dej mi kafe a uvidíš to tempo!

Jako kovaní turisti máme každý pouze svůj batoh a jednu společnou igelitku plnou zbytků z ledničky. Její účast nebyla v plánu, ale obsah by doma podlehl zkáze, což naše zero-waste svědomí nedopustilo. Dojíme to ve vlaku, ne? Haha. Další přehnané očekávání. Pekařské tyčinky s mákem se mnou cestují až do Říma. Týden. Ale to předbíhám…

Dvanáct hodin, během kterých by se jiní cestovatelé přemístili na druhý konec světa, trávíme plánováním příštích dní a tvorbou degustačního checklistu. Za okny ubíhají Alpy, v jídelním voze rakouských drah dostáváme jídlo lepší než v řadě olomouckých restaurací a rozhodnutí přesunout se po železnici si nemůžeme vynachválit. Sheldon Cooper by z nás měl radost!

Benátky

Ve stanici Benátky vystupujeme něco málo po osmé večerní a procházíme vylidněným městem. Je to jedinečný zážitek (oproti přeplněným uličkám, kterými se prodíráme další dny) a genius loci nás pohltí. Nebydlíme přímo v centru, ale na ostrově Lido. Kroky směřujeme k zastávce přívozu, který nás tam má přepravit. Být tu sama, už teď jsem napůl ztracená. Inža ale vytahuje telefon, dělá svoje abrakadabra a najednou máme lístky na místní „vodní metro“ i čas odjezdu naší linky. Třídenní jízdenka nám sice prvně připadá drahá, za dobu našeho pobytu ji ale vyždímáme tak, že nakonec máme pocit, jako bychom ještě vydělali.

Po vystoupení na Lidu vplujeme do prvního lokálu, na který narazíme. Na žádný dlouhý vybírání podniku nemám náladu, tady a teď si hodlám dát pravou italiano pizzu, o které sním už od března.
Vybíráme stolek s rozvrzanými židlemi a sedáme si k nejzapatlanějšímu oknu, jaké jsem za dlouhou dobu viděla. No dobře, vysnila jsem si to trochu jinak, ale kdo potřebuje vidět ven, když to podstatný se odehrává stejně v kuchyni? Přichází starší pán, obsluha, a mluví na nás italsky.

„Můžeme anglicky?” zjišťuje Inža.
„Jo, jo, můžete.”
„A máte prosím jídelní lístek v angličtině?”
„Ne.”

Nevadí. Jsme samozřejmě moderní turisti a víme, že s tímhle si Google Translate poradí raz dva. Což by byla pravda, kdyby… nám v rukou nepřistál jídelní lístek v italštině, psaný rukou, psacím písmem, na zažloutlém papíru, který tu bude nejspíš už od dob Marco Pola. Nemůžeme se zlobit na telefon, že tento font nepřelouská – bojujeme s ním i my.

Prosíme číšníka, jestli by ze sebe nemohl udělat Human Translate a uvést nás do obrazu alespoň ohledně předkrmů. Rádi bychom ochutnali něco místního. „Můžu, můžu,” všechno může, až by jeden čekal, že by klidně mohl mít i menu kompatibilní s dvacátým prvním stoletím, ale to zase ne. Mezi nabídkou zazní olivy plněné rybou. To mi přijde jako ideální volba k vínu, představuju si takové ty obří přímořské olivy a rybu, kterou Aquaman vylovil dnes ráno, takže máme jasno. Objednáváme plněné olivy „do placu“ a každý svou pizzu.

Když nám na stole přistane šest fritovaných koulí (olivy plněné rybou, obalené v trojobalu a usmažené), je to trochu zklamání. Do naší představy lehké středomořské kuchyně má tenhle strouhankovej mordor hodně daleko. To ještě nevíme, že je to na severu Itálie naprostý standard. Po dvanácti hodinách na cestě není prostor na nějaké velké ofrňování, všechno poslušně zdlábíme a valíme spát, ať jsme na tu zítřejší smaženici čerství.

 

27. 4. 2024, sobota

Naše první kroky vedou na pláž, kterou máme jen kousek od ubytování. Chceme se podívat, jak asi vypadá zdejší koupání, protože nám přijde super představa, že v létě si tady člověk může užít památky i leháro na jednom místě. Za chvíli zjišťujeme, že je to opravdu jen představa. Na konci ulice nacházíme špinavou písečnou pláž omývanou vodou, ve které bych si neumyla ani boty. Fakt je, že ještě není sezóna – třeba to tu v létě vypadá líp? A třeba ještě o poznání hůř, ale to se nedozvíme, protože znovu nás sem jen tak někdo nedostane.

Nastupujeme na vodní metro, abychom mohli prozkoumat centrum Benátek za denního světla. Před dvěma dny město zpoplatnilo turistům vstup (to je náš společnej šestej smysl - co si můžeme zbytečně prodražit, si nechtěně zbytečně prodražíme), kupujeme tedy online dva pětieurové vstupy a jedeme. Hned po kontaktu s pevninou nám dochází, že další nedomyšlenost byla naplánovat si Benátky zrovna na víkend. Množství turistů je enormní a chvilkama si nejsme jistí, jestli jsme se náhodou nevylodili v Japonsku. I přes to má ale město žijící na vodě pořád velké kouzlo a nezpochybnitelnou výhodou je, že se dají všechny dominanty obejít za jeden den, a to i dvakrát nebo třikrát.

Když míjíme Most vzdechů potolikáté, že už mám tendenci taky znuděně vzdychnout, zhodnotíme, že je nejvyšší čas uklidit se někam na polední dvojku červeného a něco drobného za škraň. Najdeme menší restauraci, objednáváme džbánek zdejšího vína a z předkrmů vybíráme koule z kozího sýra. Opět si představuju lahodný sýr specifické jižanské chuti, opět nám na stole přistává smažená koule, ježišikriste, jsem nepoučitelná! Žvýkám tu gumovou hmotu a vzpomínám na jednu olomouckou hospodu, kde mají na jídelním lístku napsáno „usmažíme cokoliv“. Tady by si z toho mohli udělat městský slogan.

Pokračujeme dál nekonečnými uličkami, koukáme na všudypřítomné gondoly a nemůžeme se rozhodnout, jestli je to ikonická scenérie nebo kýč. Inža se mě ptá, jestli bych se chtěla svézt, já odpovídám, že bych ty dva litry raději projedla, však mě zná, on přikyvuje, že přesně tuhle odpověď čekal, a raději mi kupuje čerstvou focacciu. Pochutnat si a zároveň odškrtnout další položku ze seznamu, tomu říkám efektivní žraní!

Večer sdílím photo dump z prvního dne na Instagram a dostávám hromadu zpráv, že když už tu jsme, musíme se hlavně zajet podívat na ostrovy Burano a Murano. To stejné jsem se samozřejmě dočetla v každém internetovém průvodci a zatímco už dva dny dokola papouškuju, že bych tam chtěla, Inža mě dva dny ignoruje, protože „je to daleko, zbytečný a nechce tam”. Nicméně když jde o doporučení cizích lidí z Instagramu, okamžitě začne studovat, jak se tam teda dostaneme. Klasika. Příště rovnou vyhlásím komunitní plánování…

 

28. 4. 2024, neděle

Při nástupu na metro-loď už si připadáme jako zkušení námořníci. Tentokrát na ní trávíme zhruba čtyřicet minut, to už by snad bylo i na pásku přes oko, než zakotvíme na ostrově Burano. Vítají nás nekonečné řady pestrobarevných rybářských domků, které opravdu tvoří jedno z nejfotogeničtějších zákoutí, jaké jsem kdy viděla. (Internet nekecal! Jak často se tohle stane?) Pochvalujeme si, jak máme tento druh dovolených rádi. Celý den venku, v pohybu (to je Inžova část z „máme rádi“), s občerstvovacími zastávkami v kavárnách a restauracích (to je moje část z „máme rádi“) a přitom si připadáme hustě, jako bychom právě natáčeli nedělní díl Objektivu.

Pro pocit, že jsme tu byli, viděli a zažili, nám stačí strávit na Buranu dvě hodiny, po kterých se přesouváme na sousedící Murano. Na ostrově sklářů si projdeme i několik obchodů se sklářským uměním, ale po předchozí zastávce už je to jen slabej odvar. Barvy na domech jsou vybledlé, oprýskané nebo žádné a ani cirkusové výlohy to nezachrání. Murano je takovej ten mladší brácha, kterej se strašně moc snaží, ale staršího nedožene, protože má na svém kole furt balanční kolečka.

Za další dvě hodiny už jsme opět v centru Benátek, které tentokrát projíždíme vodním metrem po hlavní dopravní žíle. Ano, opravdu stojí za to vidět město z vodní hladiny a ne, ani teď nelitujeme, že jsme nevyužili služeb gondoliérů. Veřejná doprava k tomuto účelu úplně postačuje. S městem se rozloučíme prvními italskými lasagnemi a u vratkého stolku na břehu kanálu pomalu plánujeme zítřejší přesun do Milána. Když se o dalším směřování cesty zmíním na Instagramu, opět dostanu řadu nevyžádaných (ale tady velmi cenných!) rad, že Milán je fuj a raději máme jet do Verony nebo Bergama. Už si začínám trochu připadat jako v RPG hře, ale co se dá dělat? Instagram poručil a kdo jsme, abychom jeho slova nevyslyšeli! Na ráno kupujeme jízdenky do Verony.

 

29. 4. 2024, pondělí

Přejíždíme z Lida do Benátek, odkud nám jede vlak. Hodláme pouze přeběhnout ze zastávky přívozu na nádraží, takže si tentokrát nekupujeme vstupenku do města. A jak to tak bývá, poprvé potkáváme hlídku, která zaplacený vstup kontroluje. Vysvětlujeme, že jsme tři dny bydleli na vedlejším ostrově a teď už odjíždíme, nechceme do centra. Dozvídáme se, že pokud jsme nocovali v oficiálním zařízení, poplatek jsme vůbec hradit nemuseli. Ne že bychom se na to při check-inu neptali, nicméně celý systém tu (ne)funguje teprve pátý den a s italiano přístupem k řešení čehokoliv můžeme být rádi, že na hotelu vůbec o zavedení nějaké platby věděli.

Dostáváme od hlídky tip, že si na webovém portále můžeme zažádat o refundaci všech plateb (dohromady se jedná o dvacet eur, což jsou v těstovinové měně dvoje lasagne) a peníze nám vrátí. Zní to prostě a jednoduše, že? A tak se tím Inža prostě a jednoduše baví celý následující týden. Každý den celej ten formulář vyplní, nahraje tam vstupenky i doklad o platbě za ubytování, načež portál spadne, půl hodiny vůbec nefunguje a Inža pičuje na celej autobus, jelikož si touto činností krátí čas při přesunech. Pokaždé zahlásí, že by se na to mohl vysrat, a další den už zase vesele uploaduje. To už ale zase předbíhám…

Do vlaku sedáme s pocitem, že jsme rádi za „odfajfknuté“ Benátky. Bůh ví, jak dlouho tady ještě budou, takže je fajn, že jsme je vůbec stihli navštívit. Náš šálek kávy to ale úplně nebyl.

Inža se pouští do prvního kola boje o vrácení dvaceti eur, já třídím fotky, protože po loňské cestě moc dobře vím, že se to musí dělat v průběhu, jinak už se v tom člověk nikdy nezorientuje. Hezká fotka kostela, pěkně naaranžovaný jídlo, Inža s vínem, já u mostu, už si musím umýt vlasy, jak na to koukám, ty jo… Vlasy. Umýt vlasy. Šamponem. Sakra.

„Do prčic!“ vytřeštím oči.
„Co je, zase záchod?“
„Ne, ale teď mi došlo, že jsem nechala v koupelně na hotelu kosmetickou taštičku.“
„Chceš se tam vrátit?“
„Po čtyřech hodinách? Ta už bude dávno v koši, ty jo… Nebo v lepším v případě znárodněná pokojskou, vzhledem k tomu, že to bylo všechno originální balení…“
„Mám se vůbec ptát, kolik to stálo?“
„Ne.“

Znáte takové ty předražené cestovní sady kosmetiky s minibaleními produktů, že? No ty, ke kterým dostanete i taštičku s obřím logem, kterou stejně nepotřebujete, protože se vám jich doma od Vánoc válí už deset. Za normálních okolností úplně zbytečnej nákup. Jenže když se pak chcete skoro na tři týdny sbalit do malého batohu, prostě ten ústupek uděláte a řeknete si, že jednou pustíte chlup a tuhle frajeřinku si dopřejete. Přece chcete pro toho svýho manžu to nejlepší, ne aby měl po týdnu pocit, že cestuje s grizlym… Tak tahle fungl nová sada za dva litry se mnou strávila celé dva dny. Většinu obsahu jsem ani neotevřela. A teď je fuč. A já mastná jak pánvička po bramboráku. Vcítění se do Juliiných sebevražedných myšlenek dává cestě do Verony najednou úplně jiný rozměr...

Verona

Batohy ukládáme v úschovně na recepci ubytovny a vyrážíme na výšlap nad město. Inža není shakespearovský sebevrah, takže ho ani nenapadne riskovat tragédii a brát mě na takovou výpravu vyhládlou. Úvodní scénu dnešního dramatu situuje do Bel Caffè Verona. Sedíme sice doslova na silnici a objíždí nás troubící italiano motoristi, ale zároveň se z jídla vyklubou nejlepší (lilkové) lasagne, které jsem za celý pobyt měla.

Kolem Juliina balkonu pouze projdeme, fronta na vstup vede snad až do Benátek. Kus zábradlí je navíc vidět přímo z ulice a to nám k životu tak nějak stačí. Vyfotíme se u Kolosea a nakonec skutečně vystoupáme na vyhlídku, kde se nám naskytne pohled připomínající zelenější Královo přístaviště ze Hry o trůny (jehož lokace byla v Chorvatsku, takže vlastně ani nejsme moc daleko). Počet panoramatických fotek z tohoto místa: 164. Lajkový potenciál: 10/10. Někdy se to prostě sejde tak, že největší dojem zanechá město samotné.

 

Při pozdně odpolední cestě zpět na hotel narazíme na naprosto kouzelný zastrčený podnik (Ostreria Trattoria Al Duomo) – uh, jak ho nazvat? Kavárnu? Vinárnu? Restauraci? – kde si dáme výborné tiramisu a později ještě lepší sklenku červeného. Uvnitř je jen pár stolků a personál působí takovým tím srdečným, milým dojmem, který ve vás vzbudí pocit, že odsud nechcete odejít. A tak neodcházíme pořádně dlouho. Teď nevím, jestli se nevrátit na začátek kapitoly a nepřejmenovat ji na „Veronu fakt žeru!“

Abych byla objektivní, musím říct, že už po cestě sem mi spousta lidí psala „musíte do téhle restaurace“ a „skočte si do tamté hospody“, všichni nadšení tím, jak dobře se ve Veroně najedli. Všechny ty tipy bychom bohužel neoběhali, ani kdybychom tu strávili týden. Když k tomu připočtu i naši vlastní zkušenost, vyplývá mi z toho, že ať v tomhle městě zabloudíte kamkoliv, bude to gastrozážitek. Žádná katastrofa!

 

30. 4. 2024, úterý

Do Bergama se přesouváme opět lokálním vlakem. Hned potom, co si Inža cvičně vyplní reklamační formulář na vstupenky do Benátek, hledáme nocleh na jednu noc. K našemu překvapení Booking jako jednu z nejlevnějších variant nabízí NH hotel kousek od nádraží. Tak paráda, svoji mastnou hlavu dneska složím v hogo fogo posteli!

Bergamo

Recepční chvíli projíždí počítač, pak telefonuje, zase kouká do počítače a smířlivě kývá hlavou. Těžko říct, jestli sám sobě nebo nám řekne suché „OK“, na recepční pult položí klíč a s omluvným výrazem začne vysvětlovat, že v námi objednaném pokoji je problém s odpady. Prý jestli by nám nevadilo, kdyby nás místo toho krcálku ubytovali ve střešním apartmá? No dobře, to asi přežijeme, čéče, souhlasíme, vyhodíme naši neadekvátně malou bagáž do obřího pokoje (jupí! Mají tu i malé lahvičky s kosmetikou!) a míříme rovnou ven.

Poctivě projdeme historické centrum opět až na vyhlídku nad městem. Je slabší než včera (prostě syndrom druhorozeného, vlastně druhonavštíveného, to už jsme si vysvětlili v Muranu), takže se moc nezdržíme a plynule pokračujeme do cukrárny La Marianna. Proslavila se tím, že zde vymysleli zmrzlinu straciatella, což se rovná turistické povinnosti dát si kopeček. Samozřejmě se z toho vyklube přesně ten druh degustace, na které nic zase tak extra není, ale v cestovatelských kruzích není slušné to říkat nahlas. Poslušně si uděláme dvacet selfíček se vztyčeným palcem a pokračujeme dál. Zatímco Inža provádí fotosyntézu a pro dobití baterek mu stačí procházka parkem, já připomínám, že je nejvyšší čas začít řešit hlavní bod dne - jídlo.

Hm. Že se z toho vyklube Survivor, jsme nečekali. Jak bývá v těchto destinacích zvykem, skoro všechny podniky mají zhruba od tří do sedmi zavřeno. Konzultujeme s Googlem, TripAdvisorem, všemi zákoutími internetu, ale prostě jsou čtyři hodiny odpoledne a široko daleko nás nikdo slušně nenakrmí. Já se nechci spokojit s Mekáčem, chci jednou denně sakra dobrý špagety, to je důvod, proč jsem sem jela! No nic. Sto osmdesát minut to vydržíme, a pak se nacpeme dvakrát tolik, souhlasím s Inžovým návrhem. Pokračujeme v pochodu. Moc už nemluvíme. Stejně jako musí letadlo vystoupat do určité letové hladiny, aby mělo hladký let, já potřebuju udržovat krmnou hladinu, abych měla hladký chod. Pokud tato hladina nedejbože klesne, rozpípá se jedna kontrolka za druhou. Znějí nějak takto: „Hnusný město,“ „Debilní Italové“, „Kdybych teď byla doma, ležím na gauči s kočkou a plným břichem“, „Dřou mě boty“ a vůbec nejvýstražnější kontrolka ze všech má zvuk „To mi mohlo být jasný, že TVŮJ nápad zase dopadne takhle!“

V šest už akorát sedíme na patníku před restaurací a mlčky čekáme, až v sedm otevře. Jakmile italiano číšniko otočí klíčem v zámku, vpadneme dovnitř jak ozbrojené komando a způsobíme si dva žlučníkové záchvaty za padesát eur, se kterými se odkutálíme zpět do našeho střešního apartmá. Tentokrát jsme souboj o odměnu vyhráli!

 

1. 5. 2024, středa

Abychom tzv. „na Rosse“ využili opravdu všeho, co NH hotel nabízí, Inža ještě před check-outem navštíví fitko (kde na to bere energii, netuším), já na sebe patlám obsah všech miniaturních lahviček s kosmetikou a co zbyde, balím s sebou. (Solničku ne, ne, ne, sůl jo, jo, jo!)

Milán

Nádherná budova milánského nádraží nás vyplivne do pořádně studeného a upršeného poledne. Původně plánované dva až tři dny jsme po instaradách zredukovali na dvacet čtyři hodin, ve kterých hodláme město poznat. Škoda, že se neozval taky nějaký meteorolog a neprobral s námi i předpověď počasí. Co už. Zahazujeme trudomyslnost, nahazujeme nepromokavé bundy a bez otálení vyrážíme do toho nečasu, na který máme málo času.

Prší na nás před slavnou budovou divadla La Scala, neprší na nás v nákupní galerii Viktora Emanuela II (což je taková víc nóbl Pařížská, takže Inžovy zježené chlupy tady nejsou způsobené ani tak zimou, jako spíš cenami), a pak na nás zase prší před Duomo di Milano. Nepřízeň počasí mi tentokrát hraje do karet a daří se mi Inžu překecat na kávu a zákusek ve zdejším slavném Starbucks. Jedná se prý o nejhonosnější a nejluxusnější pobočku v Evropě (má krásný design a sídlí v historické budově pošty), hlavně se ale uvnitř nachází otevřená pražírna kávy, na což Inža slyší. Obří měděný buben, spousta pohyblivých udělátek, dopravníky, řetězy, všechno okolo se hýbe a u toho může pít svoje oblíbené, úplně obyčejné #HlavněMiDoTohoNecpěteŽádnejBordel espresso. Svůj odpor ke chrámu konzumu tady musí překonat každý.

Přestože čvachtání bot je stále ještě snesitelné, nechceme riskovat nachlazení a rozhodujeme se pro rychlý návrat zpět na ubytování. První vstup do podzemky, na který narazíme, má však staženou mříž. Asi rekonstrukce, říkáme si a pěšky jdeme po směru jízdy k další zastávce. Leje tak moc, že kdybychom byli ve filmu, právě procházíme rozchodem, hrozí nám vyhazov z práce, domácí nás chce vystěhovat a v pozadí hraje Mad World.

Překvapuje nás, jak urputně i v tomto počasí různé pofidérní existence pobíhají po venku a nabízejí (teda spíš vnucují) ke koupi všelijaké zboží. Dnes pochopitelně frčí deštníky. „Umbrella? Umbrella, sir? Umbrella, madam?“ Zničehonic mi naháněč tmavé pleti navleče poutko deštníku na ruku, aniž bych o to stála. Inža deštník naštvaně strhne, snaží se mu ho vrátit, prodejce však zvedá ruce a dělá, že se ho to netýká. „Nechceme to!“ - „Už to máš, zaplať!“ Inža hodí deštník na zem, popadne mě za ruku a vleče k dalšímu vstupu do metra, který je hned za rohem.

Hm.

Zase mříž.

Co to dopr…?

 

„Sciopero!“ volá na nás zřejmě pracovník veřejné dopravy, který se v reflexní vestě mihne za mříží.

„What? English, please?“ zkoušíme zjistit, co se děje.

„Sciopero, sciopero!“ vede si svou a jediné, co udělá pro to, abychom mu lépe rozuměli, je, že spojí palce s ukazováčky a zakřičí víc nahlas.

„Aha,“ protočí Inža oči, když v tom se za námi ozve „There is a public transport strike today“ a neznámá mladá slečna nám konečně vysvětlí, že náš jediný den v Miláně se trefil zrovna do celostátní stávky pracovníků hromadné dopravy. Cestou na ubytování promrzneme tak, že si akorát ve večerce u Inda koupíme vakuované sendviče a čtyři piva, pokoj proměníme ve velkokapacitní sušárnu oblečení a naprosto neinstagramově strávíme večer s nohama pod peřinou u Netflixu.

 

2. 5. 2024, čtvrtek

Odjíždíme z Milána, které v nás zanechává rozporuplné pocity. Těžko říct, jaký podíl na tom má počasí a jaký město samotné, nicméně dodnes tvrdím, že i Brno má lepší atmosféru. Jako transportní prostředek tentokrát nevolíme vlak, ale autobus. Rozdíl v ceně pro dva na trase Milán-Florencie je 222 € versus 30 €. Vidina velkého množství dobrého jídla, které si za ušetřenou částku můžeme dopřát, je až moc lákavá, než aby nám vadilo sedět o dvě hodiny dýl v buse. Po týdnu na nohou nám to vlastně nevadí vůbec a s nulovými výčitkami si každý pouštíme na telefonu svůj seriál, aby nám to rychleji uteklo. „Hlavně mě nenuť koukat, na co chceš ty.” Couple goal po devíti letech dosažen!

Florencie

Hned na hlavní ulici vedoucí k našemu ubytování nás zve do svých útrob místní Starbucks. Nepředpokládám, že touha po kelímku předražené kávy se mi naplní na jedné dovolené dvakrát, nicméně nedá mi to a fňukání po jednom malém ubohém cold brew zahájím hned první florentský den. Kdo by to byl řekl, že v přímořském státu bude uprostřed května tak složité sehnat ledovou kávu? Když máme příležitost za barákem, musím ji přece chytit za pačesy! Dnes mi to sice ještě neprojde, ale nezoufám, věřím, že můj čas ještě přijde.

Provedeme check-in, odložíme batohy v krásném pokoji s oknem do zdi vedlejšího domu (to není stížnost, to je po loňské zkušenosti vyjádření vděčnosti za to, že máme okno) a vyrážíme na náměstí. Po chvíli nás opět zastihne déšť, takže zapadneme do jedné z tratorií v postranních uličkách a konečně si objednáváme pořádné prkénko pro dva s místními sýry, šunkou, paštičkami i tatarákem. Společně se džbánkem lokálního vína je to báječná náplast na žbluňkání v botách. Další den úspěšně za námi!

3. 5. 2024, pátek

Po snídani míříme do veřejné prádelny, kde už mazácky necháváme prádlo v pračce vlastnímu osudu a hodinu času hodláme strávit obhlídkou nedaleké tržnice. Nabídka je o poznání slabší než v Barceloně, i tak ale objevujeme několik stánků, u kterých mě mrzí, že jsem dala na Inžovu radu/příkaz a „nasnídala se pořádně, ať nemám hned hlad.” Šmejdíme celým patrem a přicházíme k velké prosklené místnosti, za kterou se nachází několik kuchyňských ostrůvků. U každého stojí dvojice nadšenců a poslouchá instruktáž šéfa s vysokou bílou čepicí.

„Ty jo, tady je škola vaření!” hlásím nadšeně. „To je boží, vypadá to fakt jak ve filmu, to bych chtěla někdy zažít…”
„Tak se přihlas!” ponouká mě Inža.
„To asi nejde jen tak, ne?”
„Proč by to jako nešlo?”

… A tak se ani nenaděju a koukám na rozpis lekcí, který visí na vstupních dveřích (zítra dvouhodinová výuka výroby těstovin a přípravy frutti di mare), podepisuju přihlášku a poskytuju své kontaktní údaje. Doma bych nabídku studovala měsíc a přemýšlela, jestli za to stojí. Tady v jednu chvíli platím zálohu a za okamžik už o dvě ulice dál tahám vyprané prádlo z pračky. Tohle nové já si získává mé sympatie!

V průběhu dne stíháme navštívit muzeum, vyšlápnout na věž katedrály Santa Maria, projít se po Mostu zlatníků i prohlédnout si město z výšky. Ještě nejsou ani tři hodiny a už máme našlapáno patnáct tisíc kroků. Cítím, že teď, TEĎ je ta pravá chvíle, kdy mi prostě MUSÍ projít potřeba nakopnutí ledovou kávou.

Já: „Prosím, prosím, stavíme se dneska v tom Starbucks?”
On: „Dobře, no. Ale nesnáším to tam. Nikdy nevím, co si mám jako objednat, v životě jsem tam neviděl nic jako nápojovej lístek a je to tam úplně nesmyslně drahý. Fakt nechápu, že jim to lidi tak žerou. Navíc většina toho, co nabízejí, ani nemá s kávou nic společnýho. Úplná debilita.”
Já: „Jedno cold brew a do konce dovolené o Starbucks neuslyšíš, slibuju.”

S touhle nabídkou dokáže žít, takže naše kroky vedou rovnou do zástupu kofeinoholiků, který je tak dlouhý, že ho musí stejně jako odbavovací přepážku na letišti krotit lano. Spousta času vymyslet si, co bude chtít, říkám si. A taky že jo. Stačí necelých patnáct minut, aby použil veškerou svou kreativitu a dospěl k závěru, že chce espresso. A ne jen tak ledajaké. Měl čas, takže chce espresso lungo!

Jak se blížíme k pultu, všímám si, že Indka, která objednávky přijímá, nepatří mezi nejlepší spíkry. Čím dýl tu stojíme, tím víc se snižuje taky Inžova chuť nějak extra ukázkově artikulovat. Když na nás dojde řada, znechuceně zamumlá, že chceme „one cold brew and one espresso lungo”. Schopnost dorozumění komplikují i na plné obrátky vrčící kávovary a všudypřítomná ozvěna živelně debatujících hostů. I když se paní Indka velmi snaží, zadrmolí zpět něco, z čehož rozumím jen slovo „mango”. Inža neslyší vůbec nic, takže to pro jistotu rovnou celé odsouhlasí, zaplatí a spěchá na výdej, ať jsme odtud co nejrychleji pryč.

Já: „Nechci nic říkat, ale neobjednal sis náhodou něco s mangem?”
On: „Cože?”
Já: „No jak opakovala tu objednávku, přísahala bych, že místo slova lungo jsem slyšela mango!”
On: „Nevím. Ani bych se nedivil. Je to tady úplně debilní.”

Zamlčíme si společně dalších pět minut, dokud „for Inža and Inžová” nepřistane na pultu cold brew a mango dragonfruit refresher. Růžové perlivé pitíčko s ledem, které kávu nevidělo ani z vlaku. Hříva jednorožce téhle třpytivé srandě chybí, obří nápis INŽA je však na svém místě a hrdě hlásá, kdo je majitelem. Inža semkne rty, objednávku převezme, vře to v něm jako v papiňáku a nejsem si jistá, jestli ta pára v pozadí vychází z kávovaru nebo z jeho uší.

Já: „Půjč mi to, půjdu to reklamovat...”
On: „Ne, jdeme.”
Já: „Tady to určitě řešit nebudou, hlavní je pro ně spokojenej zákazník. Určitě ti udělají kafe, jaký chceš...”
On: „Neřeš to, jdem.”
Já: „Hele ale když se nad tím zamyslíš, tak je to docela vtipná situace.”
Ticho.
Ticho.
Ostentativní ticho.
Já: „Ty seš jako fakt naštvanej, že sis blbě objednal kafe?”
On: „Ne.”
Ticho.
Já: „Ty jo ale je to docela dobrý, ochutnej!”
Ticho.

Vcházíme do pokoje. Inža třískne kelímkem o stůl, otočí se na patě, oznámí, že za chvíli je zpátky a hotel opět opouští. Chce se mi tomu celému strašně moc smát, ale nechci ho ještě víc nasrat. Chápu, že nezvládnout si objednat kafe musí být pro mužský ego hrozný. Jenom sedím, vychutnávám cold brew, uvnitř se pochechtávám a odolávám nutkání to celé postnout na Instagram. Je mi jasné, že tahle historka se musí zpracovat a vzít na milost, než opustí stěny této místnosti.

Za pět minut se Inža vrací s takovým tím pidi kelímkem zabijácké kávy, kterou by někteří rádi nazývali piccolem. Sedne si do křesla a stylem spokojeného sedmdesátníka tu jednohubku lupne.

Já: „Už se můžu smát?”
On: „Jo.”

A tohle, děti, byla naše poslední návštěva Starbucks v životě.

 

4. 5. 2024, sobota

Dneska má Inža narozky, ale dárek čeká mě. Vstáváme na budík (dovolená, tvl) a po snídani se přesouváme rovnou na kuchařský kurz. Teda dovnitř jdu jen já, Inža na mě za sklem kouká jak na ohroženej druh v zoo. Kurz má sedm účastníků – dvě turistky z Chile, starší pár z Franice, novomanžele z Ameriky a mou maličkost, Češku. Vede ho šéfkuchař Giuseppe (jak taky jinak) a sekunduje mu pomocník Michele. Představit si je můžete jako ztělesnění všech známých klišé o Italech – od výrazné gestikulace po vtipný italský přízvuk při mluvení anglicky.

Při seznamovacím kolečku na mě Giuseppe kývne, že Česko zná, protože byl na kuchařské stáži v Budapešti. Ani nemusím nic říkat, můj výraz ho hned donutí pokračovat: „... Já samozřejmě vím, že Budapešť není v Česku, ale víš jak... Jste podobné národy...“ Oponuju, že zase tak podobné nejsme, sice máme Babiše, ale i ten je furt ještě slabej odvar Orbána. Giuseppe si nejspíš vyčítá, že se do téhle debaty vůbec pustil, ale zkusí to ještě jednou: „I u vás se hodně používá knedlík, ne?“ a já musím uznat, že viděno touto optikou – ano, jsme podobné národy. Šéfovi se evidentně uleví a urychleně se snaží opustit debatu dotazem na to, jestli je mezi námi nějaký beginner. To ale asi nečeká, že jediný, kdo se přihlásí, budu opět já. Oukej, to zvládnem, usmívá se na mě a přechází k Amíkům, aby se jich zkušebně zeptal, jestli vědí, jak se dělá těsto. Oba dva to upřímně rozesměje. Je to mladá dvojice z Kalifornie, jasně že nemají ponětí, jak se dělá těsto. A mně dojde, že v téhle společnosti je úroveň beginnerství úplně něco jiného než na Moravě. Postupně obejde všechny stolky a nakonec pobaveně zjišťuju, že ač jediný přiznaný kulinářský nováček, jsem zároveň také jediná, kdo má ponětí, k čemu tu máme mouku, vodu a olej.

No nic, nevadí, rozhodí Giuseppe rukama a rovnou je použije i k tomu, aby názorně ukázal, že k výrobě těsta se používá dlaň. Dáte dohromady ingredience a takto hnětete těsto. „Using this part of hand“, ukazováček jedné ruky naprosto vážně namíří do dlaně druhé ruky. Raketová věda v praxi. Podobně pokračujeme dál – čistíme mořské potvory, dáváme na pánev rozpálit „trochu oleje“ (zatímco opatrně nakapu pár kapek, zpoza mě vykoukne Michele a hrkne mi tam půlku láhve), krájíme těsto na souměrné pásky. Omáčka pomalu houstne, když Giueseppe ochutná svůj výtvor a zakřičí na celou kuchyň: „Guys, guys! Stop everything! Stop everything right now!“ – trochu ve mně hrkne, něco se snad děje? Proč máme přestat vařit? Odloží vařečku, na obou rukou spojí palce s bříšky zbývajících prstů a jako chodící megafon pokračuje: „Stop everything and taste the sauce, you must taste it, it's DE-LI-CI-OUS!“ Uf. Nic se neděje, jenom se jeden Ital chová jako Ital. Dovaříme těstoviny, poslechneme si krátkou instruktáž ohledně správného platingu (hned potom mi tagliatelle kydnou na stůl, na příbor, na nohu, jen ne na střed talíře), otevřeme slavnostní láhev sektu a všichni společně poobědváme své výtvory. Bylo to boží, strašně moc doporučuju něco takového vyzkoušet, protože na tento zážitek budu vzpomínat ještě dlouho!

Popadnu certifikát o absolvování kurzu a už běžíme na nádraží, protože dnešek rozhodně nekončí. Odpoledne máme v plánu navštívit Pisu.

Hodinový přesun příměstským vlakem mi vůbec nevadí, už od rána se cítím hodně unavená. Jak by taky ne, fakt se tady nešetříme. Když Inža dopoledne objednával lístky na vstup na šikmou věž, v žádném časovém slotu už nebyly k dispozici dvě místa, takže vzal jen pro sebe. (To prosím není sobeckost, to je láska, protože moc dobře ví, že trmácet se milion schodů na něco, co může každou chvíli spadnout, čert vem, že se to stovky let nestalo, rozhodně není nic, po čem bych toužila.) Zatímco si dává rozcvičku na šikmém stepperu, sedím před katedrálou a pozoruju všechny ty lidi, kteří si sem přijeli udělat ikonickou fotku s podpíráním věže. „Ruku výš, níž, ke mně, nakloň se, stoupni si na hlavu, uřež si ucho, ať nestíní, pojď zkontrolovat, jestli to takhle může být?“ Následně si přesně tuhle památku uděláme samozřejmě i my, kdo jsme, abychom léty zavedená turistická pravidla porušovali? A po prohlídce všech přilehlých objektů, který už, sorry, vypadají jeden jako druhej, se vracíme zpět do Florencie. Dneska nás čeká ještě velký narozeninový večer.

Už od Bergama na tajňáka googluju, jestli je někde poblíž nějakej dobrej striptýzovej klub, kam bych Inžu ráda jako překvápko vzala. Udivuje mě, jak málo takových podniků nacházím a jak špatná hodnocení mají. Do hry přichází Řím, který se překvapivě zdá být značně víc nekřesťanským městem než zbytek Itálie. Jak to nakonec dopadlo, jsem se rozhodla sepsat do samostatného článku, protože právě teď piju asi sedmdesáté kafe při psaní tohohle eposu a zrovna tahle historka si zaslouží, abych si za ni mohla dát i ten mango refresher.

Řím

5. 5. 2024, neděle

Sehnat ubytování v Římě je oříšek. Jsme zvyklí hledat nocleh, jehož součástí je i snídaně. Nejen že tím šetříme čas při ranním odchodu za zážitky, ale zároveň Inža dohlíží na to, abychom se dostatečně nacpali a ušetřili tak za svačinu či oběd. V Římě je ale takových nabídek málo, a když už, tak za cenu týdenního all inclusive pobytu u moře. Nakonec se nám daří najít slušně vypadající apartmán, kde nabízejí „kontinentální snídani“. Recenze má nadprůměrné, výbava odpovídá ceně, dál nešpekulujeme a kupujeme.

Už v autobusu začne Inžovi na WhatsApp vypisovat neznámé číslo, které ho familiárně oslovuje křestním jménem jako „Hey, Inža, how are you today?“ – Ne, není to následek včerejší noci, to jen náš pan domácí zjišťuje, kdy přijedeme a jak se budeme chtít ubytovat. Inža sděluje, že zhruba ve dvě hodiny budeme na adrese, pan domácí čas i místo potvrzuje, jen prosí, abychom zůstali stát venku na ulici, že si nás tam vyzvedne. Domluveno. Mně dojíždí slušná kocovina (a to jsem zase tak moc nepila, ale vedro, únava… je to hned), takže jen klimbám a těším se, až dostaneme klíče a budu se moct jít dospat.

„Inža?“ oslovuje nás opálený, pohledný mladý muž v zářivě bílé košili.
„Jo, to jsem já,“ přikyvuje Inža a všichni se seznamujeme.
„Dobře. Věc se má tak, že vaše ubytování není přímo tady,“ začíná Francesco a mě už zase berou mrákoty. Ne, ty vole, tohle už známe, ubytování v díře už prosím ne! „…ale o dvě ulice vedle, zavedu vás tam.“
„Ok,“ nelibě souhlasíme a vydáváme se s Francescem na asi patnáctiminutovou cestu po deseti ulicích, která nám poskytuje spoustu příležitostí ke small talku.

„Takže, Inža, odkud jste? Je to vaše první návštěva Říma?“
„Jojo, první, jsme z Česka.“
„Praha?“
„Ne, menší město – Olomouc.“
„Sigma Olomouc?“
„Yes.“

Vcházíme do starého řadového domu, všechny tři nás Francesco nažene do klecového výtahu s nápisem Dvě osoby maximálně!, „Toho si nevšímejte,“ a vyjedeme do čtvrtého patra, kde se nachází obří, v Česku by se řeklo prvorepublikový, tady asi fašistický? :-D byt, rozdělený na čtyři samostatné apartmány. Vše čisté, nové, s oknem do ulice… Hm, Francesco, řekni, kde bude zádrhel?

„Takže, Inža, koukej. Tady máte koupelnu, lednička here, klimatizace here, klíče here. Zaplatili jste si snídani, tu nepodáváme tady, ale v kavárně ve vedlejší ulici. Tady máte každej čtyři poukázky, takže ty i Inžová tam každé ráno dojdete, odevzdáte poukázku a dostanete kafe a croissant. Ne jen tak ledajakej. V téhle kavárně mají ten NEJ-LEP-ŠÍ croissant, co jste kdy jedli. Budete čubrnět, Inžová si určitě pochutná,“ mrk, mrk na mě.

„Ale my jsme si zaplatili kontinentální snídani, to bychom měli dostat trochu víc než croissant,“ oponuje Inža a já nasazuju svůj výraz ultranasranosti, protože kocovina a protože vyhlídka chabé snídaně, Francesco, vážně mě chceš teď a tady takhle vytočit? Tak tohle je ten zádrhel? Mizerná snídaně za osm kil?!

„Dobře, dobře, že jste to vy, dostanete k tomu ještě slanej sendvič. Může být, Inžová? Domluvím to. Ale dáte mi za to pětihvězdičkové hodnocení na Bookingu.“ – A jsme doma. Tak takhle k těm procentům tenhle rozumbrada přišel.

„Ok, může být,“ plácneme si. Hlavně už vystřel, ať si můžu lehnout.

V podvečer vyrážíme na prvotní obhlídku centra – Vatikán („Nechcete power banku?“), Španělské schody („Větráček? Selfie tyč?“), Andělský hrad („Vodu? Hedvábný šátek?“). Chvílemi si připadáme jak na veřejném tržišti pochybných existencí. Stejně jako asi miliarda dalších turistů přicházíme až k Fontáně di Trevi, jedinému místu, kde nikdo nic nenabízí, protože už by se sem nevešel. Než se nám podaří procpat se k vodě, chvíli to trvá. Na dně se třpytí hromada mincí.
„Asi bychom si taky mohli něco přát, co?“ navrhuju.
„Asi jo!“ souhlasí Inža a vytahuje deseticent. Společně ho chytneme a hodíme do vody.

6. 5. 2024, pondělí
Po probuzení se přesouváme do „vedlejší“ ulice na slíbenou snídani. Ve skutečnosti je to opět asi čtvrthodinová štreka směrem od centra. Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou, Francesco!

Odevzdáváme poukázky a dostáváme za ně kafe a croissant. „Měli bychom mít i sendvič,“ ozývá se Inža.
„No, no, no, poukázka – kafe e croissant,“ kroutí hlavou obsluha, možná rovnou majitel, cca padesátiletý, lehce zavalitý pán s přinasraným výrazem.
„Francesco nám slíbil, že bude i sendvič, zaplatili jsme si to!“ vkládám se do debaty i já.
„Okej, okej, momento, ověřím,“ protočí oči a dojde si za pult pro telefon. Chvíli do něj vyřvává, pak hovor položí a neochotně nám donese ještě dva sendviče.

Jako jo, měl ten zmetek pravdu, opravdu je to ten nejlepší croissant, co jsme kdy jedli. Lahodná pistáciová náplň, křupavé plátky těsta, jejichž drobky nacházíme v záhybech oblečení po zbytek dne, čokoládová poleva, při které chuťové pohárky tančí kankán. Ale fakt jsme se sem museli táhnout lán světa?!

Naštěstí je hned vedle kavárny vstup do metra, takže do centra se tentokrát přesouváme veřejnou dopravou. Začínáme opět Vatikánem, dnes si to tu chceme prohlédnout, jak se sluší a patří. Nekonečná fronta nám ale nehraje do karet. Vzápětí zjišťujeme, že vždy první neděli v měsíci je v Itálii do státních institucí vstup zdarma. Nadšení pro cestu deset bodů, připravenost nula, uznávám. „Power banku? Šátek? Vodu?“ – pouliční šmelináři to však vědí moc dobře, i dnes jsou vybavení a dotěrní na každém rohu.

Co se dá dělat, už už jsme se chtěli věnovat památkám, ale osud nás opět donutil jít se někam uklidit. Procházíme centrem a nacházíme sympatickou tratorii, kde nabízejí k vínu různě velká ochutnávací prkénka. Dřevěné desky visí za barem, vy si prostě jen zvolíte velikost, kterou vám mají obskládat, a pak už jen debužírujete hromadu sýrů, paštik, pršutu a čerstvého pečiva. Víno mi tu sice nechutná, ale o tom prkýnku se mi bude zdát ještě dlouho.

Na program zařazujeme také venkovní obhlídku Fora Romanum. Vstupenky sem i na Koloseum máme koupené až na zítra, bereme to jen jako takový malý teaser, což mi vůbec nevadí. Spali jsme sice hodně, ale pořád mám žaludek jako na vodě a jsem unavená. Tak přece jenom všechny ty prognózy ohledně života po třicítce byly pravdivé! Kocovina je najednou záležitost několika dní a fyzička mizerná. A to jsem se po téhle stránce fakt připravovala. Tři měsíce před odjezdem jsem poctivě chodila na jumping a do fitka. Kdybych věděla, že to bude k ničemu, radši sedím na Instagramu. Ach jo. Proliju se Colou, do večera to nějak vydržím, a pak půjdu brzo spát, ať mám energii na zítřek.

7. 5. 2024, úterý
„Tady máte kafe a croissant.“
„ALE MY MÁME MÍT I SENDVIČE!“
„Momento, zeptám se… Ok, tady jsou vaše sendviče.“

… Posnídáme a opět zahájíme přesun do centra. Vstup do Kolosea máme koupený na konkrétní čas, takže musíme vyrazit, i když venku lije. Za tuhle dovolenou už jsme na nepřející počasí zvyklí, nepromokavé bundy jsou každodenní výbava, která se osvědčila. Že nemáme viditelnou ochranu před deštěm, nenechává pouliční prodejce napříč celým státem spát a slítávají se na nás jako vosy na med. Rozkaz zněl jasně, bez deštníku nesmí projít za žádnou cenu! „Deštník?“ – „NO“ – „Pláštěnka?“ – „NO!“ – „Dva deštník?“ – „NO!“ – „Pláštěnka pro žena?“ – „Mám sto chutí mu říct, že teď, TEĎ ZROVNA bych chtěl selfie tyč a je škoda, že má jen deštníky,“ komentuje Inža situaci, ve skutečnosti však mávnutím ruky odbydeme ještě dalších dvacet individuí a už vcházíme do vstupních prostor Kolosea. Množství lidí je enormní, fronty by směle mohly konkurovat Eiffelovce. Navíc jsou všichni zmoklí, takže je v zaplněném prostoru dusno a nepříjemný vzduch.

Z prohlídky Kolosea a následně i Fora Romanum máme opět ten známý Frištenského pocit, že dvakrát bychom to vidět nemuseli. Je to vlastně hrozně zajímavý. Člověk žije s pocitem, že všechna tahle slavná místa by měl navštívit, ale ve skutečnosti už jsou tím turismem (kterého jsme součástí, jasně, shame on us!) tak znehodnocená, že nakonec končí jen jako zaškrtnutá položka check listu a lukrativní součást small talku (Ano, Řím, byli jsme, známe…), ale to je ve finále všechno.

Odpoledne se počasí mění na pořádný pečák, takže naše prvotně zmoklé oblečení je teď do toho všeho ještě solidně propocené. Se současným odérem bychom úspěšně prošli pracovním pohovorem na pozici „pouliční prodejce power bank“. Raději se rozhodneme večeři odbýt nákupem v Carrefouru a smrdět si doma. Vybírám si čerstvý olivový suk a žervé. Už se vidím, jak se zavrtám pod peřinu a labužnicky budu namáčet kousky čerstvého pečiva do vaničky s pomazánkou. Jo, tímhle si postel před spaním podrobím moc ráda!

Podprůměrný den o pár hodin později zakončuji zjištěním, že tenhle na první pohled slaný kus pečiva, jehož název si přece nemusím překládat, to je snad jasný, co to je, je ve skutečnosti sladký motanec s rozinkama. Ach jo. Největší záchranou se tak nakonec stávají pekařské tyčinky ze Senima, které s sebou v boční síťce batohu tahám už přes týden. Ať už je zítra, ty jo.

8. 5. 2024, středa

„MÁME DOSTAT I SENDVIČE! VŽDYŤ TO ŘEŠÍME UŽ TŘETÍ DEN!“
„Aha, aha… Moment, ověřím.“ … Zítřek opět začíná na hraně, evidentně nejen Hromnice mají o den více, ale nakonec se přece jenom opět dočkáme kompletního snídaňového menu.

Máme dost všech těch davů, chystáme se přesunout k moři. Do Ostie to trvá cca půl hodiny meziměstským courákem, který je jaksepatří ozdobený graffiti. Až dosud jsme si říkali, že je nezvyk, jak čisté a neposprejované jsou zdejší vozy hromadné dopravy. No, už jsme dost na jihu, takže to dostává jiné grády.

Moře je pochmurné a už od pohledu studené, ani tady ještě není sezona. Ve vodě se nenachází ani nejzarytější otužilci. Pláž je špinavá, stejně jako na Lidu ji tu v téhle době nemají pro koho udržovat. Pobřeží lemuje dlouhá turistická stezka s cyklistickým pruhem, za to mají samozřejmě plusové body. Procházíme několik kilometrů a pozorujeme, jak je všude mrtvo – neobydlené apartmány, prázdné pláže, žádný ruch v ulicích… Balzám na naše přestimulované sociální radary. Přicházíme k otevřenému beach baru, který má obsazený jen jeden stůl, a z nabídky na venkovní ceduli si vybírám, jaký koktejl si tady symbolicky za zvuku šplouchání vln vypiju. Mají tu vypsané všechny ty klasiky jako Sex on the Beach, Mojito, Cuba-

„Nestůjte na ulici, běžte si sednout ke stolu, já vám nabídku přinesu!“ volá na nás číšník a žene nás dovnitř. Nenecháváme se ponoukat dvakrát a jdeme zabrat téměř VIP stůl s nerušeným výhledem na vodní hladinu. Za chvíli obsluha přináší tištěný nápojový list, který vypadá asi takhle:
Beer
Wine
Cocktails

… Nechci provokovat tím, že bych si šla ven ještě jednou přečíst (podrobnou) nabídku, z paměti vylovím jen Sex on the beach (opět se potvrzuje, že sex prodává!) a ten si objednávám. Inža, milovník minipivovarů a pídil po způsobu zpracování každého jednoho zrna ječmene, z minimalistické nabídky vybírá „beer“. Děj se vůle boží.

Zatímco si vychutnáváme plážovou idylku, vybíráme ubytování v Neapoli, kam se zítra plánujeme přesunout. Jako nejlepší výchozí bod pro místa, která chceme navštívit (Vesuv, Pompeje), vyhodnotíme menší město Portici, nacházející se cca 20 km od centra Neapole. Ceny ubytování jsou zde navíc výrazně nižší než v metropoli. Následně se nám daří ještě jeden perfektní kup – pokud pojedeme v méně frekventovaný čas, než jsme původně zamýšleli, lístek na Flixbus nám aplikace nabízí za 80 Kč pro jednoho. Z toho máme jako správní kódíkomaniaci radost větší, než kdybychom letěli první třídou. Příjemně nabytí slevovými endorfiny se vracíme zpět do Říma, kde si dopřejeme ještě poslední krátkou podvečerní procházku a jdeme spát, protože únava je den ode dne větší. Teda aspoň ta moje.

 

9. 5. 2024, čtvrtek

Už před výpravou na snídani si balíme batohy – je to sice „hned za rohem“, jasně, ale vracet se nám sem nechce. Loučíme se s Francescem, jo, měl jsi pravdu, byl to ten nejlepší croissant, co jsme kdy jedli, ano, ano, dostaneš hodnocení na Bookingu, ano, určitě se sem vrátíme a vezmeme celou la famiglia. Ciao.

„Už ten sendvič ani nechci, leze mi krkem,“ svěřuju se Inžovi po cestě do kavárny. Nejradši bych vlastně šla někam úplně jinam, ani naše kočka nemusí snídat to samý čtyři dny po sobě. Je mi ale jasný, že si můžu tak maximálně pomrčet, protože strážce rodinného budgetu rozhodně nedopustí, abychom zaplacenou snídani nechali propadnout. A tak si to po ranním rozcvičkovém pochodu s plnou polní nakráčíme opět do těch známých dveří.
„Croissant e sandwich,“ kývá kápo a objednávku nese, ještě ani nesedíme. Odmítnout sendvič po třech dnech urputného boje se neodvažuju, takže ani neceknu, poslušně si ho nacpu za škraň a přísahám, že toustovej chleba už letos nechci ani vidět.

Před odjezdem zlevněného autobusu máme víc času, než jsme původně zamýšleli. Rozhodneme se ho využít smysluplně a vyprat si. Na mapě nacházíme samoobslužnou prádelnu poblíž autobusového nádraží, ideálka, a namíříme si to rovnou tam. K našemu překvapení narážíme na tři nefunkční a čtyři obsazené pračky. Hm. To jsme nečekali. Samozřejmě se nejedná o nic dramatického, co by Inža nevyřešil jedním kouknutím do mobilu.

„Ve vedlejší ulici je ještě jedna prádelna, ale teda nevypadá jako samoobslužná.“
„No tak minimálně podívat se tam můžeme, ne?“

Přicházíme do prádelny „U Pěti Indů“, jak si ji interně pojmenovávám, zatímco přemýšlím, jestli v téhle zemi vůbec pracuje nějaká jiná národnost.
„Potřebovali bychom vyprat batoh oblečení, kolik by to stálo, prosím?“
Prádelník (je to mužský tvar od slova pradlena, ne?) před nás postaví koš a vysvětluje, že jeden plný koš = 20 eur. No, málo to není, ale čekala bych i víc, vzhledem k tomu, že za ním visí vypíglované obleky v igelitu. Za tuto částku prý oblečení dostaneme vyprané, suché a poskládané v tašce. Slušnej full servis! Začneme koš plnit.

Když se v batohu prohrabu až k podprsence z Triumphu, potlačím veškerý stud, tohle bude trapný, ale co už, zvednu ji a prosím, jestli by ji mohli z hromady vyndat dřív, než vše strčí do sušičky. „Podprsenka nesmí do sušičky, PLEASE, THANK YOU.“
„No, no, no, podprsenka může, neboj se, dobrý to bude,“ přesvědčuje mě Rajesh a věc bere za vyřešenou.
„Opravdu bych nechtěla, aby se zničila. To se v sušičce může stát,“ trvám si na svém.
„Neboj, nezničí, dobrý to bude, umíme prát podprsenky,“ kývá hlavou a nekompromisně ten kus elastanu mrskne mezi ostatní věci.
„Jste si jistí? Byla fakt drahá,“ zkouším to ještě naposledy.
„Jo. Napiš číslo, jméno, až bude hotovo, zavolám,“ strká Inžovi papírek.
„Ok, ale za hodinu a půl nám jede autobus, do té doby to musí být ready, jo?“ vypisuje Inža své nacionále, „budeme sedět támhle,“ ukazuje na restauraci naproti přes ulici.
„Bez obav, stíháme, bude, zavolám,“ kývá prádelník hlavou a odnáší koš pryč. Evidentně mi nezbývá než věřit, že nejlidnatější národ světa s podprdami umí zacházet nejen při jejich svlékání.

Kéž bych tak v práci působila stejně sebevědomě, říkám si, zatímco vycházíme na ulici, kde to Inžovi nedá a ptá se: „Ty jo, nevadí ti, že se nám bude hrabat ve špinavých hadrech někdo cizí?“
„Jako vážně se mě ptáš, jestli mi vadí, že na moje narozeniny za mě někdo pere, zatímco já budu popíjet na zahrádce Aperol?“ vyprsknu smíchy, „to asi přežiju, ty jo,“ uklidňuju ho a zabírám stolek na kraji ulice. Za necelých padesát minut už za námi běží Rajesh s taškou plnou krásně voňavýho prádla. „Inža, mrkni, je to ok?“ zběžně koukneme do tašky, ty vogo, ta podprda je fakt jako nová, jak to dělají?! Platíme slíbených dvacet eur a já jenom tiše doufám, že po předvedených kvalitách s sebou Inža na zbytek cesty nevezme místo mě Rajeshe.

Neapol

Naloďujeme se do horního patra dvouposchoďového autobusu a obsazujeme místa hned naproti schodiště. Jo, tak tenhle frmol, kterej se tady teď odehrává, byl asi důvod ceny našich sedadel. Pokaždé, když někdo vystupuje, nastupuje nebo jde jenom na záchod, prochází kolem mě, otírá se, narušuje můj osobní prostor. No nic, nastal čas nasadit si sluchátka a odizolovat se od okolí. Stoupám si a hrabu v horní přihrádce, kde mám batoh. V tu chvíli autobus prudce přejede z jednoho pruhu do druhého, celá kabina se nakloní a otřese, já ztratím balanc, zavrávorám a až v poslední možné chvíli se chytnu jednoho z madel na vedlejším sedadle. Když se kouknu do díry za sebou, kde jsou akorát schody a kam jsem málem po zádech sletěla, poleje mě studený pot. Tak tohle mohl být solidní průser. Tragédie na dovolené: Češka si zlomila vaz při pádu v italském autobuse. „Kdyby seděla doma na prdeli, nic by se jí nestalo!“ - „Dobře jí tak, když jezdí Flixbusem!“ - „Za to může Fialova drahota, kdyby měla na letenku, nespadne.“ … Nejeden komentující z novinky.cz právě zatlačil slzu, protože přišel o možnost komentovat událost, u které nebyl.

Přesun z Neapole do Portici se ukazuje být komplikovanější, než jsme čekali. Nejsme si jistí, jaké máme koupit jízdenky a na který vlak nasednout. Kromě několika různých dopravců se do toho všeho ještě motá odjezd metra, a když vidím, že poprvé začíná být v koncích i Inža a Google ne a ne poradit, polívá mě studený pot dnes už podruhé. Tak. Je to tady. Teď se budeme muset sebrat, odhodlat se a… NĚKOHO SE ZEPTAT. Uh. Generace ypsilon. My přece máme internety a umíme najít všechno, tak proč tady teď stojíme frontu na tohohle pána s visačkou?

Trvá to tři čtvrtě hodiny, tři přepážky, pět lidí a… víme kulový. Tak tohle by asi nečekal ani božský Kája. Těžko říct, jestli domluvu překazila jazyková bariéra, nebo je ten systém zmatečnej i pro zaměstnance, ale nikdo nám není schopnej říct, kterej lístek si máme koupit. A tak prostě rozpočítadlem vybereme jeden terminál, koupíme ne úplně levné jízdenky a nasedáme do vlaku, který je v tak katastrofálním stavu, že jím raději nejede žádný průvodčí. Nebo možná jel, ale škvírou mezi nedolíhajícíma dveřma vypadl už někde před Neapolí. Kdo ví? Za dvacet minut jsme naštěstí v cílové destinaci a míříme na ubytování, tentokrát do krásného mezonetového apartmánu.

Po zazvonění přichází otevřít dveře Paola, udržovaná šedesátnice, která se pronajímáním několika turistických apartmánů živí. Nic není problém, všechno máme hlásit, hlavně MUSÍME být spokojení, abychom jí dali pět hvězdiček. Hvězdičky is the new black, jak se zdá, tak jí hned dáváme příležitost zazářit a ptáme se, jak se nejefektivněji dopravovat do centra Neapole. „Přijeli jsme na horní nádraží a bylo to docela drahé, je to opravdu jediný spoj, co sem jezdí?“
„No, no, musíte jezdit vlakem ze spodního nádraží, stačí vám na to lístek, který koupíte dole v trafice, počkej, nějaký tady určitě mám,“ otevírá obří peněženku a tahá dvě jízdenky, „na, vezměte si je. Já už jsem si koupila auto, tak teď stejně vlakem moc nejezdím.“ No vida, kam se to s těma hvězdičkama dá dotáhnout! S díky si jízdenky bereme, všechno je v pořádku, výhled přímo na Vesuv, pecka, přebíráme klíčky od apartmánu a na viděnou za čtyři dny.

Narozeninová jízda nekončí, dnes nás čeká ještě „můj“ večer. Po přímořské procházce se přesouváme do restaurace, ve které právě shodou okolností jedna narozeninová sešlost začíná. Dle nafouknutých balónků má oslavenkyně 90 let, což je zhruba věk, na který se každý večer cítím, takže se nezdráháme obsluhy zeptat, zda bychom si mohli sednout (klidně někam k záchodům) a neotravovat. Můžeme!

 

Kromě výtečného jídla se nám naskytuje fenomenální výhled na bandu křepčících Italů, čímž se skvěle bavíme. Křičí na sebe, přiťukávají si, zpívají, běhají od stolu ke stolu. Oslavenkyně plná elánů všechny sekýruje, ať si ještě přidají, přijímá dárky a klábosí s neteří ze Sicílie, kterou neviděla snad padesát let. Teda aspoň si myslíme, že mluví o tomhle. Při stylingu dnes flitrama nikdo z nich nešetřil, Filip Vaněk by se při hodnocení vyřádil, vyšňoření jsou od hlavy až k patě. Jen jednomu strejdovi leze půlka zadku. Ochomejtá se tu u jednoho, tu u druhého stolu a my tipujeme, že se asi přiženil. Pokaždé, když se k nám otočí zády, mám nutkání vstát a kalhoty mu potáhnout nahoru, protože, kámo, já na svoje narozky striptýz nepotřebuju. Nechápeme, proč mu někdo z účastníků něco neřekne, místo toho radši odvracejí pohledy. Abyste si to dokázali představit – nejde o takovej ten vrch zadkového žlábku, kterej sice nikdo u jídla sledovat nechce, ale ještě jste tak nějak ochotní ho tolerovat. Kalhoty má reálně na posledním možném záchytném bodu před spadnutím. Přihlížet tomu je forma podvědomého stresu, který si nechcete připustit, že máte, ale máte, a silou vůle se snažíte ten horní lem pošoupnout směrem k pasu. Možná už je strejda rozvedenej a prostě nikdo nemá to srdce mu to říct?

Jaké překvapení pro nás je, když po hodině a půl poprosíme mladou servírku, jestli bychom mohli zaplatit, a ta nám řekne, že kasírovat musí šéf, moment a... No moment. Přijde „strejda“. Nezbývá než doufat, že dýško tentokrát použije na koupi opasku.

10. 5. 2024, pátek

Dost bylo okukování sopky z balkónu, dneska se jí jedeme podívat na kráter! Přicházíme k zastávce autobusu, který nás má odvézt téměř až na vrchol, a stoupáme si do fronty. Zatím není dlouhá, takže máme velkou šanci, že se do autobusu dostaneme a budeme sedět spolu. Je brzy ráno, přesto už začíná být vedro jako v sauně a polívá mě pot. Autobus tu stále není a představa, že budu stát na slunku ještě čtvrt hodiny, pro mě začíná být děsivá. No nic, zkusím si dřepnout, třeba to pomůže... Ne, tak ne, už začínám mít i mžitky před očima.

„Ty jo, já to asi nedám...“ přiznávám Inžovi. Ten už samozřejmě vidí, že jsem úplně bílá, bere mě z fronty stranou a dává mi vodu.
„Chceš si jít lehnout?“
„Ne, ty brďo, když už jsme sem došli a máme to zaplacený... Dej mi chvilku, musím se rozdýchat, to bude v pohodě…“

Sedíme ve stínu na lavičce až do příjezdu autobusu. Nastupujeme mezi posledními, takže na nás zbyla sedadla v různých řadách. Zatímco stará zaplněná karosa brázdí serpentiny po cestě na Vesuv, sedím se zavřenýma očima a praktikuju jógový dech. Nádech, výdech, jsi v lese... Je tam chládek... Soused ze mě musí být nadšený. Nahoře vyskakuju na čerstvý vzduch s nadšením astronauta, který se právě v pořádku vrátil na zem.

„Je to lepší?“ zjišťuje Inža a já ani nemusím kecat, že jo, protože fakt jo.
Výšlap ke kráteru zvládám úplně v pohodě, akorát na místní víno vypěstované v popelem zavalené krajině nemám nejmenší chuť, takže koštuje jen on. Pořizujeme hromadu fotek na povrch vystupující páry i výhledů do krajiny.

„Támhle jsou Pompeje, ty bychom mohli zvládnout odpoledne,“ ukazuje Inža.
„Uvidíme, jak mi bude, až se vrátíme dolů, jo? Teď je to lepší, ale nechci to zakřiknout. Aby to nakonec nebyl covid nebo něco takovýho...“
„Jo, jasně,“ sedneme si na vyhlídku a zbytek času do odjezdu autobusu se kocháme.

Zpátky v Portici jsme v jednu hodinu, ideální mezičas pro přesun dál. Jenže...
„Promiň, já vím, že jsem hrozná, ale cítím, že si potřebuju lehnout.“
„Jo, v pohodě, aspoň prolevníme ubytování, haha,“ snaží se být Inža chápavej, ale já ho znám a vím, že ho to uvnitř neskutečně sere, ty vole, každá minuta tu stojí hromadu peněz a ona chce chrápat. Zároveň ale zná i on mě a ví, že když musím, tak musím. Tečka. Vracíme se na ubytování, zatahujeme závěsy a jdeme na dvě hodiny spát.

Nabitou energii hodláme zúročit při večerním výletu do centra Neapole. Přijíždíme sem po šesté hodině, procházíme populární čtvrti, sledujeme, jak na město pomalu padá tma a jo, chvílemi se v některých uličkách bojíme. Protože těch výšlapů dnes bylo málo, žene mě Inža po nesnesitelně dlouhém schodišti k místnímu hradu. Funím jak lokomotiva a dvakrát se musím zastavit. Předchází nás i paní v pokročilé fázi těhotenství.
„Koukej, tady paní nese dva, tak to musíš zvládnout taky!“ snaží se mě hecovat, ale já už nemám sílu na nic jiného než poslat ho do prdele.

Veškerá naše další konverzace se zužuje pouze na výběr podniku, kde dnes povečeříme. Podle recenzí si tentokrát vybíráme Osterii Donna Teresa. Miniaturní restaurace má jen osm stolů, a to ještě postavených tak blízko u sebe, že když lžící nabíráte polívku, loket při tom mácháte v talíři sousedovi. Ještě ani nesedíme a paní majitelka už se nás ptá, co to bude? Překvapená rychlostí prosím, jestli by nám mohla přinést menu.

„I am the menu,“ zaskočí mě odpovědí a rovnou pokračuje: „Ask me!“
„Aha... No tak teda... Co máte na večeři?“
„Dneska máme jedno menu s rybou a jedno se zeleninou. Které chcete?“
Poručíme si tedy od každého jedno, pro Inžu pivo, které si dnes zaslouží, a pro mě Colu, protože na nic jiného nemám chuť.

„Promiň, mám prostě hrozně silný PMS, jak mám za sebou fyzicky náročnej týden... Zítra to určitě dostanu a bude mi líp,“ prolamuju ticho při čekání na jídlo.
„Neříkej, to jsem si vůbec nevšiml,“ ušklíbne se a odvádí řeč k výstřižkům z novin, kterými jsou vyzdobené zdi restaurace. Na fotografiích je paní „I am the menu“ majitelka i starší pán, kterého jsme při příchodu viděli sedět u dveří. Zjišťujeme, že tento podnik vede už několik generací jedna rodina, získali různé ceny, jsou oblíbení u turistů i místních... To se vůbec nedivím, že po takové době a takových úspěších se pak člověk cítí jako chodící menu. Jídlo je nadprůměrné, ale brada nám z něj nespadne, na to už jsme prožrali moc velkej kus tohohle státu. Přesto nám to nedá a před odchodem si s celou rodinou uděláme fotku na památku. Pak už jen míříme na vlak, abychom se před jedenáctou svalili do postele. Dle hodinek jsem dnes vystoupala 178 pater, což považuju za slušnej výkon.

11. 5. 2024, sobota

Na Pompeje nám po včerejším energetickém fiasku zůstal celý dnešní den, nemusíme tedy nikam spěchat, hurá! Kupujeme si vstup na širší expozici, abychom jako laici později zhodnotili, že jsme akorát zaplatili víc za „furt to samé“. (Už nás na ta historická místa nepouštějte, prosím, jsme fakt barbaři!) Procházíme torzem slavného města, vstupujeme do zachovalých domů, snažíme se obdivovat přeživší malby, ale nejvíc fotek stejně uděláme se všudypřítomnými pouličními kočkami. No jo, už se nám stýská. A to jsme aspoň spolu. Co teprve chudák paní domácí, která je doma sama? Ještě před odchodem si jdeme stoupnout do fronty na vyhlídku v areálu, abychom tomu turistikování vrátili štábní kulturu, když v tom si Inža všimne, že...

„Hele, támhle stojí *můj šéf* s manželkou!“ ukazuje prstem kousek před nás.
„Ty jo, to je vtipný,“ nechce se mi té náhodě věřit.
Věděli jsme, že budeme všichni trávit druhý květnový svátek v Neapoli. Domluva zněla, že si napíšeme a některý den spolu zajdeme třeba na večeři. Ale že se neplánovaně potkáme v jednu chvíli na jednom místě tisíc kilometrů od domova? To prostě nevymyslíš.

„Tak co už máte za sebou?“ vyptávají se hned po přivítání.
„No... Prošli jsme to tady, teď se chystáme na oběd a domů.“
„A byli jste *tam*? A *tady*? Vyzkoušeli *tohle*? Vyfotili *toto*? Ochutnali *tamto*?“ spustí nadšený cestovatelský kulomet.
„Ehm, no... Jen jsme se prošli...“ připadáme si jak mladiství načapaní za školou.
„No to ale musíte napravit! Ještě si zajděte na *to* a *to* a *to*,“ jsou nekompromisní a zapálení pro věc z nich sálá, až mám strach, aby to tu nechytlo.
„Tak my si dáme jídlo a zajdeme ještě aspoň na ten amfiteátr, teda pokud na tom Inžová bude líp, necítí se dnes ve své kůži...“ uznává Inža, že by asi byla škoda všechny ty věci, co MUSÍME VIDĚT, nevidět.
„Aha, jakto? Není ti dobře?“ ptají se chápavě a mně je hloupé tohle setkání ukončovat slovním spojením premenstruační syndrom, tak to omezím na konstatování, že na mě asi něco leze.

Rozloučíme se domluvou, že pokud vše klapne, sejdeme se večer na tu slibovanou večeři. Samozřejmě to nedopadne jinak, než že ji kvůli mé stále trvající indispozici zrušíme. Inža nade mnou láme hůl, (divím se, že až teď), pošle mě do postele, sám si otevře víno, které nám tady před dvěma dny Paola nechala jako uvítací prezent („Ty jo, musíš ho aspoň ochutnat, je výborný!“ – „Nechci, nech mě...“), tematicky si pustí Vzkříšení Pompejí na Netflixu a celej náš Instagram vezme za svý, protože prezentovat vztah v tomhle stadiu dává smysl asi tak, jako bych se právě rozhodla být fitness influencerkou.

12. 5. 2024, neděle

Nedělí jsme celé to naše putování chtěli zakončit. Jenže pak si Inža uvědomil, že v Neapoli dost možná budeme v termínu, kdy tu končí Giro d'Italia (druhý nejslavnější cyklistický závod světa, takže taková Tour de France z Wishe) a odjezd v momentě odsunul.

Co se degustačního check listu týče, zbývají nám už jen dvě položky. Vyzkoušet babà napoletano (buchtu přelitou rumovým sirupem) a vystát si frontu na nejslavnější „kafe na stojáka” v Caffè Gambrinus. Máme na to skoro celý den, protože příjezd pelotonu (jakožto nejdůležitější událost celé dovolené) se očekává až kolem páté odpolední. Nejmenší kafe ve vesmíru alespoň mírně otupí hrany starbucksového traumatu, a když si pak ještě ve fan shopu Inža nadělí originální Giro triko, atmosféru celé jižní Evropy naplní molekuly ryzího štěstí. Bohužel ve tři mi začne pípat obědová kontrolka, kterou se marně pokusíme vypnout ve fakt tragickým bistru. Ve chvíli, kdy dosedneme, začne pro změnu hulákat Inžův cyklistický alarm a celá situace by se rázem dala nazvat černobylským „not great, not terrible”, ve skutečnosti vlastě katastrofou.

„Tak my na to čekáme celej den a ty TEĎ dostaneš hlad?” zuří.
„Ježiši, máme furt minimálně dvě hodiny a pojedou ve vedlejší ulici, přestaň mrčet! Moc dobře víš, že já mám hlad každej den!” zuřím já.
„Ale já nechci stát někde na konci davu, chci úplně dopředu, těším se na to už týden!” zuří on.
„Tak to mě strašně mrzí, že tvůj týden trvající celoživotní sen, že budeš dvě hodiny stát na místě jak ocas, takhle komplikuju!” zuřím já, ale jak dojídám druhej kousek pizzy, už mi celej svět nepřipadá zase tak moc debilní. Nechci zbytek odpoledne trávit v téhle náladě, pro jistotu rovnou pokračuju: „Promiň, je mi blbě. Jak jsem to furt nedostala, už jsem celá nafouklá a úplně z toho nekomfortu šílím.”
„Dobře. No a nechceš si třeba... zkusit udělat těhotenskej test?”
„Jasně. Celá naše generace čelí epidemii neplodnosti a já budu těhotná chvíli po tom, co si řekneme, že chcem, abych byla těhotná? Asi ne, že?”
„No jak chceš. Ale aspoň bysme věděli, na čem jsme...”
„Tak asi kdybych byla těhotná, tak to poznám.”
„Jak chceš. Už prosím tě pohni, ať můžeme jít…”

A tak se přesuneme o pár metrů vedle k pletivu, kde stojíme a necháváme na sebe pražit slunce jenom asi hodinu, než konečně, uaaa, je to tady! Projedou cyklisti. Čéče, úplně zadostiučinění po všech těch památkách, který nám nebyly dost dobrý. Celých šestnáct vteřin hukotu. Prostě stojíš a kolem tebe *frnk*, *frnk*, *frnk* a pokud máš štěstí, přistane na tobě i kapka cizího potu. Dodnes se mi nechce věřit, že se nám poštěstilo být toho součástí! A taky že nás ještě nikdo nepozval do podcastu. Stáli u plotu. Vedru, hladu navzdory. Nevzdali se, nenechali se odradit první motorkou, druhou motorkou, autem s náhradními koly, autem s náhradními koly za náhradní kola... Prostě tam stáli, dokud neprojel Pogačar. A dnes máme tu čest, že jsou s námi ve studiu. Inža a Inžová!

Necháme v sobě doznít euforii a pomalu se s davem přemístíme před pódium, kde se vyhlašují výsledky. Fotíme si selfie s vítězem, ty jo, ten je ale malej!, projdeme si celou cyklistickou vesničku s doprovodným programem (takovej Inžův Hobitín) a spokojení s velkolepým zakončením naší výpravy sedáme na vlak zpět do Portici.

13. 5. 2024, pondělí

Budíme se do pochmurného rána. Ani ne tak počasím jako nastavením mysli. Květen je u nás na narozeniny velmi plodnej, dneska by je měla Inžova máma. Bohužel je to už potřetí, co je s ní neoslavíme. Bez plačtivého povzdechu nad tím, jak je ten život nefér, se to ani tentokrát neobejde. A bůh ví, jestli vůbec někdy jo.

Čeká nás už jen check-out z ubytování, procházka centrem Neapole a v sedm večer startuje letadlo domů. Největší věc, co mám dnes v plánu absolvovat. Strávit dvě hodiny v letadle a užít si to. Zúročit kurz létání bez strachu. Nic důležitějšího se dneska určitě nestane. Loučíme se s paní domácí, sì, sì, budeme chválit, kudy budeme chodit a na Bookingu především.

Míjíme teprve druhou vlakovou zastávku, když poprvé za dobu našeho pobytu v Neapoli přichází průvodčí, který nám chce zkontrolovat lístky. Naprosto suverénně mu je ukazujeme. On nám na oplátku naprosto suverénně sdělí, že tyto jízdenky nejsou v tomto vlaku platné.
„Jak - nejsou platné? Dala nám je paní domácí a v trafice nám potvrdili, že s těmito lístky jet do centra Neapole můžeme!“ brání se Inža.
„Nemáte se ptát v trafice, máte se ptát na nádraží,“ odpálkuje nás průvodčí, zatímco z brašny tahá notýsek na pokutu.
„Vždyť tady široko daleko žádná obsluha na nádraží není!“ přidávám se do debaty.
„Tak si máte číst přepravní podmínky,“ stojí si průvodčí za svým, „bude to sto eur za každého.“
„Jedeme svou první cestu vlakem,“ mění Inža strategii, „spěcháme na letiště, ptali jsme se, kde jsme mohli, všichni nám řekli, že na tyhle jízdenky se do centra dostaneme. Neudělali jsme to schválně. Nešlo by se nějak domluvit?“
„To je váš problém. Počkejte tady,“ přerušuje průvodčí svůj výklad, protože vlak zastavuje a on musí projít perón.
„Ty vole, pět litrů za debilní dvacetiminutovej přesun… Nezdrhneme?“ sama nevěřím tomu, co ze mě právě vypadlo.
„Tři dny nejsi schopná ani pořádně chodit a teď chceš zdrhat?“ kroutí Inža hlavou.
„To je super konec dovolené, kurvafixuž…“ náladu mám na bodě mrazu.

„Takže, jak jsem říkal, bude to dvě stě eur pokuta a ještě si u mě koupíte platné jízdenky, takže dohromady mi dáte…“ pokračuje průvodčí.
„Opravdu by se nešlo domluvit na nějakém kompromisu? Nejsme žádní banditi. Jsme turisti, jízdenky jsme si koupili, jen asi špatné, neudělali jsme to schválně…“ nevzdává se Inža.
„Oukej, dobře, domluvíme se tak, že zaplatíte jednu pokutu a koupíte si lístky, souhlasíte?“ měkne průvodčí.
„Ale vždyť ta pokuta stojí víc než naše letenky domů!“ nevzdávám se ani já. „Místní nám potvrdili, že takhle jezdí pravidelně a nikdy problém neměli. Tenhle lístek, dolní nádraží, no problema. Jak jinak jsme teda měli jet? Jiný dopravce, jiné nádraží? Fakt jsme se v tom snažili zorientovat, nešlo to, jste první pracovník železnice, kterého jsme potkali, tak nám řekněte, jak jsme teda měli jet!“ Jsem podrážděná, unavená, nasraná, odmítám platit byť jen jednu jedinou debilní pokutu, nebaví mě tahle diskuse a nesnažím se to skrývat.
„Ehm… No… Prostě tímhle vlakem ne,“ průvodčí chvíli kouká do notesu, pak na nás, pak zase do notesu a pokračuje: „Tady máte dva lístky, dáte mi třicet dva eur a příště se budete ptát na příslušných místech, jasný?“
„Jasný!“ oba dva pokorně kýváme hlavou, zatímco telepaticky sdílíme myšlenku, že tady už, ty vole, žádné příště nebude, kámo.

V centru z vagónu vystupujeme, jak nejrychleji umíme, a vydáváme se hledat veřejnou úschovnu zavazadel. Této služby přes mobilní aplikaci jsme ještě nikdy nevyužili, ale dnes nám to přijde jako fajn nápad, abychom s sebou batohy nemuseli vláčet celý den. Úschovna se nachází v tržnicovém stánku s veteší, který v nás moc důvěry nevzbuzuje, ale nechceme být boomeři, takže to jdeme zkusit. Po odchodu z tržnice mě zastavuje prodavačka z vedlejšího obchodu s upozorněním, ať si na ten mobil, který držím v ruce, dávám bacha, že se tady hrozně krade. To nás samozřejmě uklidní, teď už se vůbec nebojíme tady ty batohy nechat!

Chceme ještě naposledy nasát atmosféru města, ulic i pobřeží, zkrátka se stylově rozloučit. U toho samozřejmě nesmí chybět ani poslední místní jídlo, vydáváme se tedy pěšky kousek od španělské čtvrti a vybíráme příjemně vypadající podnik s výhledem na moře. Neapolská pizza se zdá být perfektní volbou pro tento účel. Vypadá lákavě a chutná velmi dobře, tak tohle nám vyšlo! Bohužel po odchodu z restaurace musím konstatovat, že zase tak moc mi nesedla. Vlastně vůbec nesedla. Vlastně bych si teď potřebovala sednout spíš já, nebo se tady na místě vyvrátím.

„Prosím tě, sehnal bys mi někde studenou Colu?“ přemisťuju se na ochoz u vchodu do metra. Sedám si, po chvíli i lehám a zvedám nohy nahoru, protože se se mnou točí celej svět a fakt mám pocit, že se tady normálně na místě pobliju. DEBILNÍ ITALOVÉ, všude to tu smrdí a v tom jídle bylo určitě něco zkaženýho, to je úplně jasný, že jsem snědla něco špatnýho, ty vole, a teď se tady válím mezi bezďákama. Fakt bezva.

„Zlato, tohle se mi ale už fakt přestává líbit, zvládneš vůbec ten let? Není to spíš na návštěvu doktora, jestli je ti takhle zle? Ať neomdlíš na palubě!“
„Jo, to bude dobrý, potřebuju se jen chvíli rozdýchat... a dát si tu Colu, to mě postaví na nohy.“

Ležím v tom bordelu, vnímám ruch města, to strašný vedro a puch, to byl taky nápad se sem vláčet v květnu, už přece není počasí na turistiku. Krůpěje potu mi stékají z čela na vlasy, po kterých mě hladí Inža. Otevřu oči a periferně zahlédnu svítící zelenej kříž lékárny na jedné z okolních budov. Tak jo. Oukej. Je to tady.

„No, nebo bych teda zkusila koupit ten těhotenskej test... jen ať prostě vyloučíme jednu možnou příčinu… ale nemyslím si, že to bude ono.“
„Jo, to je rozumný,“ souhlasí Inža, dává mi ještě chvíli na dokrvení mozku a společně se vydáváme koupit „one pregnancy test, please“.

Bereme modrou krabičku a sjíždíme do stanice metra, kde s velkou pravděpodobností budou nebližší záchody. Nemusíme je hledat dlouho, smrad nás nasměruje na první dobrou. Jedná se o takové ty automatické buňky, které se po vašem odchodu samy vyčistí. Teda pokud máte štěstí a trefíte den, kdy všechno funguje. Inža hodí minci do automatu, dveře se slavnostně odsunou a vypadne z něj jenom „No ty vole…“. Já vstupuju na nejhumusnější záchod, co jsem kdy viděla. Na blití by mi bylo i normálně, natož teď v tomhle rozpoložení... No nic. Zoufalá chvíle si žádá zoufalé činy, prostě se pustím do práce, scrollovat Instagramem jsem sem nepřišla.

Vycházím ven, dávám Inžovi do ruky test, na jehož displeji se zatím točí jen přesýpací hodiny, a zatímco si důkladně dezinfikuju ruce, grafika se změní na text. „Incinta“. Ty vole, to tady nemůžou mít pro turisty anglický testy? Copak jsem první potenciálně zbouchnutá buchta na dovolené? „To jsme se toho teda dozvěděli...“ Vytahuju mobil a zadávám slovo incinta do slovníku.
Smůla.
Ani čárka signálu.
Jestli chceme překlad, musíme ven z metra. DOPRDELEPRÁCE. Musíme být v tak důležitej životní moment v takovým smradu a ještě bez signálu?!

Nastupujeme na nekonečně dlouhej eskalátor. V jedné ruce držím počůranej test, ve druhé telefon. Sen každýho spolucestujícího. Kolem nás normálně procházejí lidi, kteří se teď právě nejspíš vracejí z práce. Běžný pondělí jako každý jiný. Spěchají domů vyvenčit psa a hodit prádlo do pračky. Jen my dva podivíni bez zavazadel tady hypnotizujeme displej telefonu, kterej furt nic, nic, nic.

Ani nedýcháme, pomalu se blížíme na povrch. Na stěnách problikávají nefunkční zářivky, na kůži cítíme průvan a vzduch je pořád ještě vlhký. Sem tam do nás drbne někdo z chvátajících kolemjdoucích.

Jsme asi ve dvou třetinách cesty, když se signál konečně chytne a objeví se překlad.
Těhotná.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)