avventura italiana

26. 4. 2024, pátek

Debilní vstávání! Kdo tohle vymyslel? Jo aha, já. Ospalí přešlapujeme na perónu olomouckého nádraží a vyhlížíme Přerovského zubra, kterým zahájíme celodenní přesun na trase Olomouc–Přerov–Vídeň–Benátky. Moje cestovatelské ambice jsou velké, za osmnáct dní se vidím na jihu Itálie, možná až na Sicílii. Inža je jako vždy prudérně racionální a předpovídá, že budeme rádi, když to zvládneme někam za Neapol. Pche. Dej mi kafe a uvidíš to tempo!

Jako kovaní turisti máme každý pouze svůj batoh a jednu společnou igelitku plnou zbytků z ledničky. Její účast nebyla v plánu, ale obsah by doma podlehl zkáze, což naše zero-waste svědomí nedopustilo. Dojíme to ve vlaku, ne? Haha. Další přehnané očekávání. Pekařské tyčinky s mákem se mnou cestují až do Říma. Týden. Ale to předbíhám...

Dvanáct hodin, během kterých by se jiní cestovatelé přemístili na druhý konec světa, trávíme plánováním příštích dní a tvorbou degustačního check listu. Za okny ubíhají Alpy, v jídelním voze rakouských drah dostáváme jídlo lepší než v řadě olomouckých restaurací a rozhodnutí přesunout se po železnici si nemůžeme vynachválit. Sheldon Cooper by z nás měl radost!

Benátky

Ve stanici Benátky vystupujeme něco málo po osmé večerní a procházíme městem, které už je vylidněné. Je to jedinečný zážitek (oproti přeplněným uličkám, kterými se prodíráme další dny) a atmosféra města nás tento večer dostane. Nebydlíme přímo v centru, ale na ostrově Lido. Kroky směřujeme k zastávce přívozu, který nás tam má přepravit. Být tu sama, už teď jsem napůl ztracená. Inža ale vytahuje telefon, dělá svoje abrakadabra a najednou máme lístky na místní „vodní metro“ i čas odjezdu naší linky. Třídenní jízdenka nám sice prvně připadá drahá, za dobu našeho pobytu ji ale vyždímáme tak, že nakonec máme pocit, jako bychom ještě vydělali.

Po vystoupení na Lidu vplujeme do prvního lokálu, na který narazíme. Na žádný dlouhý vybírání podniku nemám náladu, tady a teď si hodlám dát pravou italiano pizzu, o které sním už od března.
Vybíráme stolek s rozvrzanými židlemi a sedáme si k nejzapatlanějšímu oknu, jaké jsem za dlouhou dobu viděla. No dobře, vysnila jsem si to trochu jinak, ale kdo potřebuje vidět ven, když to podstatný se odehrává stejně v kuchyni? Přichází starší pán, obsluha, a mluví na nás italsky.

„Můžeme anglicky?” zjišťuje Inža.
„Jo, jo, můžete.”
„A máte prosím jídelní lístek v angličtině?”
„Ne.”

Nevadí. Jsme samozřejmě moderní turisti a víme, že s tímhle si Google translate poradí raz dva. Což by byla pravda, kdyby… nám v rukou nepřistál jídelní lístek v italštině, psaný rukou, psacím písmem, na zažloutlém papíru, který tu bude nejspíš už od dob Marco Pola. Nemůžeme se zlobit na telefon, že tento font nepřelouská – bojujeme s ním i my.

Prosíme číšníka, jestli by si nemohl zahrát na živý translater a uvést nás do obrazu alespoň ohledně předkrmů. Rádi bychom ochutnali něco lokálního. „Můžu, můžu,” všechno může, až by jeden čekal, že by klidně mohl mít i menu kompatibilní s dvacátým prvním stoletím, ale to zase ne. Mezi nabídkou zazní olivy plněné rybou. To mi přijde jako ideální volba k vínu, představuju si takové ty obří přímořské olivy a rybu, kterou Aquaman vylovil dnes ráno, takže máme jasno. Objednáváme plněné olivy „do placu“ a každý svou pizzu.

Když nám na stole přistane šest fritovaných koulí (olivy plněné rybou, obalené v trojobalu a usmažené), je to trochu zklamání. Do naší představy lehké středomořské kuchyně má tenhle strouhankovej mordor hodně daleko. To ještě nevíme, že je to na severu Itálie naprostý standard. Po dvanácti hodinách na cestě není prostor na nějaké velké ofrňování, všechno poslušně zdlábíme a valíme spát, ať jsme na tu zítřejší smaženici čerství.

27. 4. 2024, sobota

Naše první ranní kroky vedou na pláž, kterou máme jen kousek od ubytování. Chceme se podívat, jak asi vypadá zdejší koupání, protože nám přijde super představa, že v létě si tady člověk může užít památky i leháro na jednom místě. Za chvíli zjišťujeme, že je to opravdu jen představa. Na konci ulice nacházíme špinavou písečnou pláž omývanou vodou, ve které bych si neumyla ani boty. Fakt je, že ještě není sezóna – třeba to tu v létě vypadá líp? A třeba ještě o poznání hůř, ale to se nedozvíme, protože znovu nás sem už asi nikdo nedostane.

Nastupujeme na vodní metro, abychom mohli prozkoumat centrum Benátek za denního světla. Před dvěma dny město zpoplatnilo turistům vstup (to je náš společnej šestej smysl - co si můžeme zbytečně prodražit, si nechtěně zbytečně prodražíme), kupujeme tedy online dva pětieurové vstupy a jedeme. Hned po vystoupení nám dochází, že další nedomyšlenost byla naplánovat si Benátky zrovna na víkend. Množství turistů je enormní a chvilkama si nejsme jistí, jestli jsme se náhodou nevylodili v Japonsku. I přes to má ale město žijící na vodě pořád velké kouzlo a nezpochybnitelnou výhodou je, že se dají všechny dominanty obejít za jeden den, a to i dvakrát nebo třikrát. Když míjíme Most vzdechů potolikáté, že už mám tendenci taky znuděně vzdychnout, zhodnotíme, že je nejvyšší čas uklidit se někam na polední dvojku červeného a něco drobného za škraň. Najdeme menší restauraci, objednáváme džbánek vína a z předkrmů vybíráme koule z kozího sýra. Opět si představuju lahodný sýr specifické jižanské chuti, opět nám na stole přistává smažená koule, ježišikriste, jsem nepoučitelná! Žvýkám tu gumovou hmotu a vzpomínám na jednu olomouckou hospodu, kde mají na jídelním lístku napsáno „usmažíme cokoliv“. Tady by si z toho mohli udělat městský slogan.

Pokračujeme dál nekonečnými uličkami, koukáme na všudypřítomné gondoly a nemůžeme se rozhodnout, jestli je to ikonická scenérie nebo kýč. Inža se mě ptá, jestli bych se chtěla svézt, já odpovídám, že bych ty dva litry raději projedla, však mě zná, on přikyvuje, že přesně tuhle odpověď čekal, a raději mi kupuje focacciu.

Večer sdílím photo dump z prvního dne na Instagram a dostávám hromadu zpráv, že když už tu jsme, musíme se hlavně zajet podívat na ostrovy Burano a Murano. To stejné jsem se samozřejmě dočetla v každém internetovém průvodci a zatímco už dva dny dokola papouškuju, že bych tam chtěla, Inža mě dva dny ignoruje, protože „je to daleko, zbytečný a nechce tam”. Jakmile nám to doporučí cizí lidi z Instagramu, okamžitě začne studovat, jak se tam teda dostaneme. Klasika. Příště vyhlásím komunitní plánování rovnou…

28. 4. 2024, neděle

Při nástupu na metro-loď už si připadáme jako zkušení námořníci. Tentokrát na ní trávíme zhruba čtyřicet minut, to už by snad bylo i na pásku přes oko, než zakotvíme na ostrově Burano. Vítají nás nekonečné řady pestrobarevných domků, které opravdu tvoří jedno z nejfotogeničtějších zákoutí, jaké jsem kdy viděla. (Internet nekecal! Jak často se tohle stane?) Pochvalujeme si, jak máme tento druh dovolených rádi. Celý den venku, v pohybu (to je Inžova část z „máme rádi“), s občerstvovacími zastávkami v bistrech a restauracích (to je moje část z „máme rádi“) a přitom si připadáme hustě, jako bychom natáčeli nedělní díl Objektivu.

Pro pocit, že jsme tu byli, viděli a zažili, nám stačí strávit na Buranu dvě hodiny, po kterých se přesouváme na sousedící Murano. Na ostrově sklářů si projdeme i několik obchodů se sklářským uměním, ale po předchozím ostrově už je to jen slabej odvar. Barvy na domech jsou vybledlé, oprýskané nebo žádné a ani cirkusové výlohy to nezachrání. Murano je takovej ten mladší brácha, kterej se strašně moc snaží, ale staršího na kole nepředjede, protože má furt balanční kolečka.

Za další dvě hodiny už jsme opět v centru Benátek, které tentokrát projíždíme vodním metrem po hlavní dopravní žíle. Ano, opravdu stojí za to vidět město z vodní hladiny a ne, ani teď nelitujeme, že jsme nevyužili služeb gondoliérů. Veřejná doprava k tomuto účelu úplně postačuje. S městem se rozloučíme prvními italskými lasagnemi a u vratkého stolku na břehu kanálu pomalu plánujeme zítřejší přesun do Milána. Když se o dalším směřování cesty zmíním na Instagramu, opět dostanu řadu nevyžádaných (ale tady velmi cenných!) rad, že Milán je fuj a raději máme jet do Verony nebo Bergama. Už si začínám trochu připadat jako v RPG hře, ale co se dá dělat? Instagram poručil a kdo jsme, abychom jeho slova nevyslyšeli! Na ráno kupujeme jízdenky do Verony.

29. 4. 2024, pondělí

Přejíždíme z Lida do Benátek, odkud nám jede vlak. Hodláme pouze přeběhnout ze zastávky přívozu na nádraží, takže si tentokrát nekupujeme vstupenku do města. A jak to tak bývá, poprvé potkáváme hlídku, která zaplacený vstup kontroluje. Vysvětlujeme, že jsme tři dny bydleli na ostrově Lido a teď už odjíždíme, nechceme do centra. Dozvídáme se, že pokud jsme nocovali v oficiálním zařízení, poplatek jsme vůbec hradit nemuseli. Ne že bychom se na to při check-inu neptali, nicméně celý systém tu (ne)funguje teprve pátý den a s italiano přístupem k řešení čehokoliv můžeme být rádi, že na hotelu vůbec o zavedení nějaké platby věděli.

Dostáváme od hlídky tip, že si na webovém portále můžeme zažádat o refundaci všech plateb (dohromady se jedná o dvacet eur, což jsou v těstovinové měně dvoje lasagne) a peníze nám vrátí. Zní to prostě a jednoduše, že? A tak se tím Inža prostě a jednoduše baví celý následující týden. Každý den celej ten formulář vyplní, nahraje tam vstupenky i doklad o platbě za ubytování, načež portál spadne, půl hodiny vůbec nefunguje a Inža pičuje na celej autobus, jelikož si touto činností krátí čas při přesunu. Pokaždé zahlásí, že by se na to mohl vysrat, a další den už zase vesele uploaduje. To už ale zase předbíhám…

Do vlaku sedáme s pocitem, že jsme rádi za „odfajfknuté“ Benátky. Bůh ví, jak dlouho tady ještě budou, takže je fajn, že jsme je stihli navštívit. Důvod vrátit se sem ale budeme hledat těžko.

Inža se pouští do prvního kola boje o vrácení dvaceti eur, já třídím fotky, protože po loňské cestě moc dobře vím, že se to musí dělat v průběhu, jinak už se v tom člověk nikdy nezorientuje. Hezká fotka kostela, pěkně naaranžovaný jídlo, Inža s vínem, já u mostu, už si musím umýt vlasy, jak na to koukám, ty jo… Vlasy. Umýt vlasy. Šamponem. Sakra.

„Do prčic!“ vytřeštím oči.
„Co je, zase záchod?“
„Ne, ale teď mi došlo, že jsem nechala v koupelně na hotelu kosmetickou taštičku.“
„Chceš se tam vrátit?“
„Po čtyřech hodinách? Ta už bude dávno v koši, ty jo… Nebo v lepším v případě znárodněná pokojskou, vzhledem k tomu, že to bylo všechno originální balení…“
„Mám se vůbec ptát, kolik to stálo?“
„Ne.“

Znáte takové ty předražené cestovní sady kosmetiky s minibaleními produktů, že? No ty, ke kterým dostanete i taštičku s obřím logem, kterou stejně nepotřebujete, protože se vám jich doma od Vánoc válí už deset. Za normálních okolností úplně zbytečnej nákup. Jenže když se pak chcete skoro na tři týdny sbalit do malého batohu, prostě ten ústupek uděláte a řeknete si, že jednou pustíte chlup a tuhle frajeřinku si dopřejete. Přece chcete pro toho svýho manžu to nejlepší, ne aby měl po týdnu pocit, že cestuje s grizlym… Tak tahle fungl nová sada za dva litry se mnou strávila celé dva dny. Většinu obsahu jsem ani neotevřela. A teď je fuč. A já mastná jak pánvička po bramboráku. Vcítění se do Juliiných sebevražedných myšlenek dává cestě do Verony najednou úplně jiný rozměr...

Verona

Pokračování příští týden.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)