Po svých na svatební cestě
Je prvního dubna a na Letišti Václava Havla si kupujeme svačinu, která chutná jako zhmotněnej apríl. Za hodinu nám to letí a už není cesty zpět, největší dobrodružství našich životů začíná! Jeden batoh, jedny boty, cestovní žehlička na vlasy a znepokojivě malé množství spodního prádla, které prostě bude muset stačit.
Amsterdam
Amsterdam nás vítá deštivým počasím a vůní marihuany – přesně tak, jak jsme si ho představovali. Procházíme historické centrum s malými uličkami, dáváme si první prasáckou vafli s tunou šlehačky a čokolády, část výpravy obdivuje cykloinfrastrukturu, část architekturu. Check-in máme až za dlouho a ubytování daleko od centra, takže s plnou polní nachodíme asi osm kilometrů, než nás únava a stále silnější déšť zažene do místní hospody. (Stříšku, pergolu nebo cokoliv, pod co by se dalo na chvíli schovat, tady prostě nenajdete.) Všudypřítomná plíseň a společné toalety nás zpočátku překvapují – jsme tu poprvé, tak si myslíme, že se jedná o ojedinělý případ – po několika dnech už je nám však jasné, že toto je naprostý západoevropský standard a svým způsobem má vlastně i určité kouzlo.
.
Promáčení a promrzlí se pomalu přesouváme na ubytování, které si zaslouží vlastní uvozující odstavec. Když jsme se před dvěma týdny rozhodli, že tuhle cestu podnikneme, naprosto nezávazně jsme začali hledat první ubytování s tím, že každé další vyřešíme až za pochodu. Spíš ze zajímavosti jsme párkrát otevřeli Booking, abychom se podívali, co to tak v tom Amsterdamu koštuje, načež se nám protočily panenky a zase jsme ho zavřeli. Nenechavá aplikace se samozřejmě nedala odbít jen tak, takže Inžovi poslala slevovej kódík, kterej platil jen následující tři dny. Kódíky jsou skvělý, kódíkama žijeme, nedovolili bychom si ho nechat propadnout. Jenže následovalo velmi hektických sedmdesát dva hodin, takže když jsme se ve čtvrtek po osmé večerní sešli doma v obýváku, oba dva úplně vyřízení, nevyspaní a v nervech, jestli stihneme před odjezdem vyřešit všechny problémy světa, z nepozornosti jsme nevratně koupili ubytování, které se tvářilo jako poměrně přijatelné v poměru cena/výkon, aniž bychom ho do detailu prostudovali. (Však proč taky? Vždyť takhle kupujeme ubytování vždy a NIKDY SE NIC NESTALO, tahle aplikace má přece naši plnou důvěru!) Ten detail, který byl napsaný v poslední větě posledního odstavce, zněl, že pokoj nemá okno.
.
Když jsme si toho další den všimli, začali jsme pročítat recenze na Googlu a nestačili se divit. Plesnivé zdi, žádná okna, houkající alarm, prapodivní provozovatelé připomínající gang, smrad, plíseň, vlhko, štěnice, páchnoucí odpad... Zkrátka všechno, co si člověk na svatební cestě přeje. Píšeme do hotelu, píšeme na Booking, píšeme na Instagram, jestli si s tím někdo neví rady, ale ze všech stran dostáváme stejnou informaci – nevratná rezervace je nevratná rezervace. Smůla. Zkoušíme poslední srdceryvný e-mail, kde se odvoláváme na moje vymyšlené very serious health issues, které mi nedovolují vyskytovat se blízko plísně, ale vrací se nám jednoduchá, všeříkající odpověď: „I'm sorry.“ Velmi dlouho a velmi intenzivně zvažujeme, zda do hotelu vůbec jet. Jenže dvanáct tisíc nám svědomí nedovoluje jen tak vyhodit z neexistujícího okna. Shodneme se tedy, že ubytovnu minimálně navštívíme a kdyby bylo nejhůř, odejdeme až na základě vlastní zkušenosti.
.
Srdceryvný e-mail aspoň částečně padl na úrodnou půdu, hned po odemčení pokoje nás praští do nosu intenzivní odér dezinfekce. Podlaha je ještě mokrá – jak by taky ne, když není pokoj kudy odvětrat. Plísně se asi zbavit snažili, tak budiž, bezvýznamný plusový bod. Stěnu zdobí odlupující se tapeta, rohy místnosti střeží roztodivní zástupci živočišné říše, sem tam se pokojem prožene závan odpadu z koupelny, ale celkově situaci hodnotíme jako snesitelnou a rozhodneme se zůstat. Pro všechny případy raději usínám kompletně oblečená od ponožek až po mikinu s kapucí, soustavně mám pocit, že mě něco kouše – „Je to úplně v klidu, nepřeháněj,“ komentuje Inža – a veškerá romantika líbánek zůstává uvězněná za chybějícím oknem.
.
Druhý den se vydáváme do populárního turistického městečka Zaanse Schans – skanzenu, kde se nacházejí původní obytné i hospodářské stavby včetně větrných mlýnů. Není se čemu divit, že se hospodáři v minulosti usadili zrovna tady - většinu času nerozumíme, co ten druhý říká, jak nám fučí do uší, a po hodině opouštíme vesnici naprosto profouknutí, nicméně obohacení o názornou ukázku toho, jak se dřív drtil kámen, vyrábělo barvivo a celkově zpracovávala větrná energie. Obzvláště Inža je unesený ze spousty pohyblivých udělátek a ozubených kol, které do sebe bezchybně zapadají. Kde mají kola, tam je to prostě dobrý.
.
Nasedáme na vlak a přemisťujeme se k moři, kdo by toho taky nevyužil, když je to jen hodina cesty? Co na tom, že nám tam zimou málem upadnou nosy. „Furt chceš k moří, tak letos už mám splněno,“ hlásí Inža, zatímco se klepu jako ratlík. V jedné z plážových restaurací mi kupuje čaj, všechno je jednou poprvé, načež se vracíme zpět na ubytování, abych se přioblíkla (tzn. hodila na sebe naprosto všechno oblečení, které s sebou mám, a to včetně pyžama. Když jsem doma rozmýšlela, co si na svatební cestu oblíknu, vůbec mě nenapadlo, že ÚPLNĚ VŠECHNO) a se zapadajícím sluncem jdeme projít populární Red Light District. Věděli jste, že břehy této slavné ulice v jednom místě spojuje most vytisknutý na 3D tiskárně? Ne? Já taky ne. A tak zatímco já zvědavě okukuju „zboží“ ve výlohách, Inža je naprosto spokojený s obdivováním tohoto výdobytku techniky. Po půlhodině si znuděně vyžádá pivo v místní hospodě a kolem desáté už se vracíme zpět na naše slavné ubytování, abychom padli do pofidérní postele a okamžitě spali jako zabití.
.
„AAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“
Je půl druhé v noci a budí nás naprosto nesnesitelný zvuk sirény. Představte si, že jste v nejhlubší fázi spánku, ležíte v miniaturní smradlavé kobce bez oken, ve které je naprostá, totální a hluboká tma, načež tuhle hmatatelnou nicotu prořízne zvuk znějící, jako by v tomhle pokoji, teď a tady nad vaší postelí, spustila sirénu sanitka. Prostor dobře neznáte, jste rozespalí, v šoku a nic nevidíte, takže než se vám podaří nahmatat vypínač světla, trávíte dlouhé vteřiny, působící jako hodiny, v úzkosti, strachu a šoku.
.
„Ivpohoe?“ huhlá Inža do tmy.
„Co?“ nechytám se.
„V pohodě? Si v pohodě? Nestalo se ti nic?“ konečně se mu daří nahmatat vypínač.
„Jo, mně nic není, nic mi není,“ uklidňuju ho a chytám za ruce, protože vidím, jak se celej klepe.
Siréna ztichne.
„Co to bylo, ty vole?“ rozdýchává Inža šok, ze kterého má zježené všechny chlupy na těle.
„Vůbec nevím,“ kroutím hlavou a začínám se smát, protože moje tělo reaguje na traumatizující zážitek diametrálně odlišně.
„Fakt ti nic není? Já jsem měl hroznej strach, že se ti něco stalo!“ začínají Inžovi vlhnout oči.
Siréna se spouští znovu.
„Jdi do prdele!“ stoupá si na postel a mlátí do požárního hlásiče, který trčí ze stropu přímo uprostřed místnosti, ve snaze ho odpojit.
Utíkám ke dveřím a koukám se na chodbu. Nikde nikdo. Je možný, že to nikdo jiný neslyší? Nebo jsme v celé budově úplně sami?
Siréna ztichne.
„Tak to je asi ten alarm, o kterým psali v recenzích na Googlu, ne?“ dochází mi.
„Nevím, ale já už tady nespím,“ seskakuje Inža z postele.
„A kam asi tak uprostřed noci půjdeme? Pojď zkusit znovu usnout, zítra budeme děsně unavení... Klidně nech rozsvíceno.“
„Ty si lehni, já už tady nespím,“ bere si tablet a demonstrativně sedá na polštář. Já za chvíli opět upadám do spánku, Inža až do rána surfuje na internetu.
.
Ještě před snídaní, na kterou chodíme do vedlejšího hotelu, si balíme věci. Další noc už tady nestrávíme, to víme jistě. Jsme odhodlaní, že peníze za poslední noc chceme dostat zpátky. V životě mi to tak nespíkovalo jako při hádce s personálem, který se nám snaží namluvit, že se jednalo o naprosto běžný safety opatření, protože někdo jiný na jiném pokoji v noci kouřil, čímž alarm spustil. Inža kontruje, že to je pěknej bullshit. Strávil měsíce po hotelech ve spoustě zemích světa a nikdy nikde se s takovouhle fucking sirénou uprostřed noci nesetkal. Peníze samozřejmě vrátit nechtějí, jejich chyba to nebyla, a že nám zkazili pobyt v Amsterdamu je zajímá asi tolik, jako mě výsledky Tour de France. Nicméně pokud opravdu chceme odjet o den dřív, jako kompenzaci nabízejí Coca Colu z nápojového automatu. :-)
Zatímco se blížíme do poslední fáze rozhovoru, kde už se schyluje ke vzájemnému poslání se do prdele, k vedlejšímu stolečku přichází asi osmnáctiletá slečna, celá ubrečená, a prosí o lékařskou pomoc. Když se spustil alarm, byla na pokoji sama, nebyla schopná si rozsvítit, utrpěla silný šok a doteď se nepřestala klepat.
Jedinej člověk, kterej ji pohladí po ramenu a pokusí se ji uklidnit, je Inža.
Naposledy procházíme městem kol a kanálů, kupujeme sýr Old Amsterdam – těžko říct, jestli je jeho pachuť skutečná nebo podpořená nočním zážitkem – a přicházíme na nádraží, abychom se nalodili na bruselský expres.
.
Poučeni z předchozího nezdaru si tentokrát dáváme opravdu záležet a zatímco za oknem ubíhá krajina, hledáme v Bruselu nějaké pěkné ubytování, kterým si hodláme vše vynahradit. Překvapuje nás, o kolik nižší cenovky tady jsou. Nakonec bookujeme krásnej, moderní hotel s wellnessem a VÝHLEDEM za poloviční částku, než stálo amsterdamský peklo.
Brusel
Po příchodu na pokoj ze sebe okamžitě smýváme špínu předchozí noci, užíváme si voňavé a čisté župany, fetujeme ručníky a rochníme se v povlečení. Uf. Můžeme tu dovolenou oficiálně zahájit až teď? Házíme se v rámci možností do gala a vyrážíme do centra najít nějakou echt místní restauraci.
.
„Vyzkouším tady tu jejich belgickou specialitu,“ pokyvuje Inža spokojeně nad jídelním lístkem, ze kterého volí pokrm připomínající guláš, který se tu podává jak jinak než s hranolky.
„Já si dám špagety s krevetama.“
„Vážně? Krevety v Belgii?“
„Co zase máš? Doma věčně poslouchám, že mořský potvory se objednávají jen v přímořských státech, konečně jsme v přímořském státu, tak chci krevety!“
„Dobře, no.“
.
Obsluha přináší jídlo. Inžovo samozřejmě vypadá stokrát líp než moje. Nic neříkej, nic neříkej.
Inžovo jídlo samozřejmě i chutná stokrát líp než moje. Nic neříkej, nic neříkej.
Krevety prokládám pěkně hutným vysokoprocentním ejlíkem, protože pivo tady mají luxusní. Aspoň něco.
.
„Týý jo, to je nádhera!“ přesouváme se na náměstí, které se řadí mezi nejpozoruhodnější na světě a bývá spojováno s přívlastky jako nejkrásnější, nejluxusnější a nejzlatější. Jeden hezkej dům – *žbluňk* – druhej výstavní dům – „Dáme selfíčko?“ – krásný sochy – *čvachty, čvachty* – „Vyfotíš mě?“ – *chrrrr* – útroby začínají být hlasitější než Inžovo nadšení, ale nechci tuhle chvíli kazit. *Žbluňk, žbluňk* – ok, asi ji budu muset přerušit, tohle začíná být kritický.
.
„Potřebuju na záchod.“
„Ještě si tě vyfotím tady u tohohle domu, pak projdeme tamtou uličkou, tím směrem je čůrající chlapeček, a na konci ulice najdeme nějakou hospodu, kde si budeš moct odskočit.“
„Ne, ty to nechápeš. JÁ POTŘEBUJU NA ZÁCHOD!“
„Aha... Tak najdeme nějakou hospodu tady, no.“
.
Víte, kde najdete hospodu, když ji nepotřebujete? VŠUDE! A víte, kde mají hospodu, když ji akutně hledáte? NIKDE! Jeden obchod s cukrovinkama, druhej obchod s cukrovinkama, luxusní hodinky, ještě luxusnější kabelky... *čvacht* Je tohle vůbec možný? Letadlo zvládnu, alarm v kobce bez oken zvládnu a nakonec se poseru na náměstí v Bruselu? To snad ne!
.
„Koukej, pivnice!“ hlásí Inža, zamíří k baru a já od dveří bez nejmenší známky studu běžím rovnou k záchodům, protože tady jde o vteřiny, můj milý bruselský příteli, který na mě pohoršeně koukáš od výčepu. Když po patnácti minutách o patnáct krevet lehčí opouštím toaletu, Inža dopíjí druhé pivo za pětikilo a neodpouští si poznámku, že tohle bylo nejdražší sraní v lidské historii. Co jiného taky čekat v tomhle vylučováním posedlém městě? Čůrajícího panáčka, čůrající panenku i čůrajícího psa obejdeme během dvaceti minut, prochodíme zapadlé uličky, koukáme do výloh, kupujeme pravé belgické pralinky a pomalu se vracíme zpět na hotel, kam se tentokrát upřímně těšíme. Inžovi se sice pokaždé, když míjíme auto s houkačkou, nekontrolovatelně ježí chlupy, při usínání se však shodneme, že nakonec ten den vůbec nebyl tak posranej, jak jsme čekali.
Budíme se do minusových teplot a já musím nahlas přiznat, že jsem sbalené oblečení podcenila. Čekala jsem romantickou jarní dovolenou, ne polární expedici. K veškerému svému oblečení přidávám ještě Inžovo termotriko – jo, přesně takhle jsem si představovala, že budu navlečená na fotkách z největších evropských metropolí – a vyrážíme na metro, které nás doveze k prvnímu dnešnímu cíli – Atomiu. Návštěva „bruselské Eiffelovky“ nám zabere asi dvě hodiny, obzvláště oceňujeme světelné instalace, při jejichž sledování se dá sednout a chvíli dát nohám odpočinout. Nízké teploty už se na mně začínají podepisovat a dýchání mi čím dál víc komplikuje hnusná rýma. Během přesunu na další část programu – Evropský parlament – se stavuju v lékárně pro kapky do nosu. Francie je stále ještě daleko, už to ale začíná.
.
Já: „Can I speak English?“
Lékárnice: „No.“
Já: „Deutsch?“
Lékárnice: „No.“
Já: „Ok, English then. I need some nose drops, please.“
Lékárnice: „Runny nose or stopped nose?“
Já: „Stopped nose.“
Lékárnice: „Ok, take these three times a day.“
... Ochota mluvit cizí řečí nulová, schopnost dorozumět se cizí řečí perfektní. A tento přístup nás čeká několik následujících dní prakticky všude, kam přijdeme.
.
Chvíli zvažujeme, jestli se na exkurzi uvnitř Evropského parlamentu nevykašlat, dodnes jsme ale upřímně rádi, že jsme to neudělali. Vstup je zdarma, všichni jsou tu neskutečně milí a pozorní a malé bezvýznamné plus přináší i fakt, že je tu teplo. Prohlídka je interaktivní a velmi zajímavá, dal by se tu strávit celý den, nám to zabralo asi hodinu a půl. U vstupu dostáváme zařízení se sluchátky, které přikládáme k různým kontaktním bodům a ve sluchátkách nám tak zní aktuální výklad v češtině. Prezentace se netýká jen historie, ale také aktuálního dění a především vysvětlení fungování všech institucí. S každou další místností ve mně sílí přesvědčení, že by to tu každý občan EU měl navštívit povinně.
.
Pokračujeme k budově Evropské komise, procházíme pod vítězným obloukem (jedním z mnoha, které na cestě potkáme), okoukneme místní park i právě rekonstruovaný Královský palác, a když se setmí, opět přicházíme na náměstí, které jsme včera museli tak spěšně opustit a jehož atmosféru dnes chceme nasávat o něco déle. Celý prostor je kouzelně osvětlený a kdyby Inžu nepřepadla ukrutná chuť na pivo, stojíme tam dodnes. Nacházíme sympatickou hospůdku (Gecko Brunch & Cocktail Bar), kde si kromě skvělého piva dáváme jednu z nejlepších „pochutin k pivu“, co jsme kdy měli – kozí sýr přelitý medem. Nezkusíš, nevíš.
Ráno se vydáváme rovnou na nádraží, kde už na nás čeká legendární TGV. (To si myslíme my, Olomoučáci zvyklí na rychlík Emila Zátopka, kteří žijeme v klamu a iluzi, že přijdeme na nádraží, kde NA NÁS ČEKÁ VLAK. Realita je taková, že nám vlak málem ujede, protože ani po patnácti minutách chůze po perónu podél NAŠEHO VLAKU ještě pořád nejsme u NAŠEHO VAGÓNU. Končí tenhle stroj někde? Nebo už jsme v Matrixu a podél téhle stejné nikdy nekončící karoserie půjdeme už navždy?)
Paříž
Za necelé tři hodiny a jeden přestup opouštíme nádraží Gare du Nord a před námi se rozprostírá nekonečný pařížský bulvár jako vystřižený z libovolného Francií šmrncnutého filmu. (V průběhu čtení celé této pasáže byste mimochodem měli mít puštěnou jako zvukovou kulisu ZAZ, jinak to nebude mít ten správnej vajb.)
.
Procházíme Lafayettovou ulicí a hledáme nejútulnější a nejtypičtější hospůdku, kam zapadneme a dáme si oběd. Jedna vedle druhé vypadají jak z časopisu, tady sedí na chodníku důchodci se skleničkou vína, existuje snad větší klišé? Támhle mají červenou pergolu, tady pruhovanou, tady zlatý kulatý nápisy a sem... Sem jdeme, už mám totiž fakt hlad.
.
Poroučím si cibulačku a červené víno, na tohle jsem se těšila taaak dlouho! Inža si dává degustační prkýnko s různými dobrotami včetně bagetky a pathé – paštiky. A piva. Jel sem sice pět dnů, ale to neznamená, že nemá žízeň jako prase, která se vínem spláchnout nedá. Teď bych mohla zaplnit asi ještě tři odstavce tím, jak to bylo výborný a nikdy na tu chuť nezapomenu, protože – jak s oblibou říká Inža – cesta k mýmu srdci vede jedině přes žrádlo, ale spokojím se s marketingovou poučkou, že obrázek vydá za tisíc slov, prdnu sem fotku a Otesánkovu ódu tím zakončím.
Provedeme check-in (další pokoj s oknem, uf!) a ptáme se recepčního, kde je v okolí nejbližší veřejná prádelna. Pátý den v kuse mám na sobě pořád to stejné oblečení, je to v klidu, hlásí Inža, já sama sebe cítím až za roh a opravdu, opravdu už bych si přála s tím něco udělat. Recepční však netuší, kam nás poslat, asi jsme první smráďata, co sem zavítala. Google mapy naštěstí poradí, vyrážíme k asi kilometr vzdálené prádelně, do obří pračky vyklopíme vše, co s sebou vezeme a zrovna to nemáme na sobě, volíme ultra dlouhej program se všemi možnostmi provonění a jdeme se projít... k Louvru, který je jen dvě ulice odtud. Mnohem zajímavěji trávenej „prací čas“ než doma! Procházíme nádvoří, fotíme se se slavnou pyramidou, obdivujeme velikost celého komplexu a shodujeme se, že dovnitř nepotřebujeme, protože fronty nás dost odrazují – chceme chodit, vidět, cítit a ochutnávat, ne stát a čekat.
.
Vyzvedáváme oblečení a voňaví se vydáváme po Champs-Élysées k vítěznému oblouku. Dalšímu. Zdá se, že v západní Evropě se vyhrávalo na každém rohu! „Ty jo, to je docela kopec! Ono se to nezdá, ale tady si musí při té finální etapě Tour de France fakt máknout,“ komentuje Inža cestu po jednom z nejslavnějších bulvárů světa a zatímco já koukám do výloh Prady, Louis Vuittona a dalších značek, které ve mně vyvolávají jen jedinou potřebu – pustit si znovu Sex ve městě – Inža celou dobu vymýšlí, kde by se tady tak dalo půjčit kolo. Aby jako zjistil, jak to na té Champs-Élysées teda jede, rozumíme si. Díky bohu za tři dny dojde k závěru, že jezdit po dlažbě v plném provozu mezi auty na půjčeném kole bez helmy a v riflích asi fakt za ten požitek nestojí a spokojí se s tím, že prostě pokaždé, když bude sedět u televize, nebude vykřikovat „Tam jsem jel taky, tam jsem jel taky!“ nýbrž „Tam jsem šel bezpečně po chodníku za ruku se svou manželkou, kterou miluju.“
.
U vítězného oblouku vystojíme jedinou frontu, na kterou se dnes nechám překecat, protože přece POTŘEBUJEME NAHORU, tam bude všechno vidět, dole je nic, nahoře všechno, a po hodině stání se otráveně vyškrábu nahoru, no tak teda dobře, je odtud vidět Eiffelovka, ale když to srovnám s výletem na Kokořín, tak tam měli skály pískovcový a žádný fronty, který by hlídali vojáci se samopalama (mám se cítit spíš bezpečně nebo se víc bát?). Inža zpruzenej, že mu to kazím, já zpruzená, že dvě hodiny v háji, už mám zase hlad a vůbec to nestálo za to, což Inža odmítá, ty výhledy teda stojí za to, ale hlad jsem měla hlásit dole, to by mě sem netahal, to on přece ví, že když mám hlad, tak je všechno na hovno, jenže dole ta fronta, pak ty příkrý schody a nahoře milion lidí, kdo to měl tušit, že to povede až k takovýmu hladu. Ach jo.
.
„Já si dám zase cibulačku, od oběda na ni nepřestávám myslet,“ hlásím hned po dosednutí na židli.
„Dej si, co chceš, hlavně ať je klid,“ povzdychne si rezignovaně a zasmušilej výraz mu z tváře smaže až číšník, který ho ujistí, že v tomto lokále mají v nabídce Local beers.
Jako bych týden nejedla se vrhám na celou tu krásně mastnou zapečenou krustu z krutonů a sýra, tohle je nebe, panstvo, to si chci nacpat do pusy hned teď všechno, zvedám lžíci k puse, neobratně (vyčerpaním, samozřejmě) ji nakloním a celou tu mastnotu si kydnu rovnou do klína na právě vyprané kalhoty.
„Ještě že už s tou pračkou umíme, že?“ směje se Inža, lokne si z local beeru a už je zase dobře.
.
Druhý den ráno se budím s ucpaným nosem a bolestí v krku, tak přece jenom jsem ten nájezd na rýmu nerozchodila. Zdá se vám, že jsem jeden velkej problém celé téhle cesty? Tak to se vám zdá správně. Půl dne trávíme na pokoji, kde se snažím „rychlovyléčit“ prolíváním čajem a nadužíváním univerzálních léků na vše. Odpoledne se vydáváme na Montmartre, k bazilice Sacré-Cœur, pokračujeme k Notre-Damu a po západu slunce ke svítíci Eiffelovce, ať máme odškrtnuté vše, co se v Paříži sluší a patří vidět. Po dvacátem pokusu o selfíčko, na kterém bychom neměli tři podbradky, ujíždějící oči a jen půlku věže, to vzdáváme, v Carrefouru kupujeme šroubovací víno a bloček ementálu a zamíříme na hotel. Romantickej večer totiž nemusí stát víc než pět eur.
.
Třetí den v Paříži vyrážíme směrem k Invalidovně, kde je pohřben Napoleon a Belmondo tu měl pohřeb, znovu k Eiffelovce (přes den úplně jinej zážitek!) a procházkou kolem Seiny, kde náhodně objevujeme místo úmrtí princezny Diany a pomník, na kterém sprejerský nápis hlásá, že Charles je čurák. Míjíme další a další historické objekty, ze kterých nám jde hlava kolem a už ani nejsme schopni je absorbovat a zpracovávat zážitky, takže můj denní úkol se redukuje na snahu neztratit se v metru a Inža si bere na starost, že mě nenechá se ztratit, bezpečně mě dopraví na večeři a domů.
Čtvrtý, poslední celý den v Paříži, máme pocit, že jestli uvidíme ještě jeden barák, u kterého stál, bojoval, jedl nebo ho občůral Napoleon, vrazíme si croissant do oka. Do Versailles nás to netáhne, začíná se projevovat první chodící krize, zůstat na pokoji nám však přijde škoda, i když to okno je tu tak hezký, šmarja. Navrhuju, že bychom mohli strávit dopoledne ryze komerčně a zavítat do Musée Grévin, muzea voskových figurín. Inžovi se moc nechce, mně se chce moc, takže uděláme kompromis a jdeme.
.
Napoleona samozřejmě potkáváme i tady, uf, to se nám ulevilo, nakonec by se nám po něm ještě stýskalo. Kromě toho si Inža dělá fotku s Marilyn Monroe a já s Leonardem DiCapriem – Leo předstírá, že není z vosku, já předstírám, že mi ještě nebylo dvacet pět. Krásná památka. Celkově ale hodnotíme atrakci jako přelidněnou a ne tak zajímavou, jak jsme čekali.
.
Poslední večer v Paříži se rozhodneme strávit naprosto ikonicky, koupíme láhev pravého šampaňského (v přepočtu za pětikilo) a vydáváme se ještě jednou za noční Eiffelovkou, tentokrát chceme vidět všechen ten slavnej třpyt a blikání z nejlepšího možného místa - Náměstí svobody a lidských práv. Mísíme se do davu lidí připomínajícího každoroční množství návštěvníků při vystoupení headlinera Colours of Ostrava, v objetí koukáme na světelnou show a snad můžu mluvit za oba, když řeknu, že je nám fakt hezky. (Co to tady plácám? Proč bych nemohla mluvit za oba? Vždyť jsem manželka! Je nám hezky, Inžovi obzvlášť. A basta.)
.
Po skončení se necháváme unášet davem k metru, ale když vidíme, jak se jeho vstup zaplňuje, shodujeme se, že raději půjdeme dvě stanice pěšky a nastoupíme až později, ať se největší mačkanici vyhneme. Ani o dvě zastávky dál to ale není o moc lepší, ono se asi není čemu divit, vždyť je taky sobota večer.
„Ty jo, to je mazec... Tak už půjdeme pěšky až na ubytko? Bude to v pohodě?“ zkouším.
„Jak chceš, ale je to asi šest kiláků, tak si řekni, jestli to ujdeš,“ uvádí Inža mou prostorovou dezorientaci na pravou míru.
„Hm, neujdu, už jsem dost vyřízená... Tak to zkusíme...“
Vcházíme do metra a na sílu se vmáčkneme do nejpřecpanějšího vagonu, jakej jsem v životě viděla. Inžu držím jen za malíček, ze všech stran se na mě tlačí cizí těla, pod nosem se mísí nepřijemné pachy, okolo je hrozná tma, celá souprava děsně hází, všichni jsou šíleně hluční a já...
„Já musím vystoupit, promiň. Tohle nedám,“ křičím na Inžu a hned na další zastávce se tlačím ven ze soupravy, uf, tohle jsem nikdy nezažila, to byla... Klaustrofobie? Panika? Je to možný? To bylo šílený!
„Mně to taky moc příjemný nebylo,“ uznává ten můj milovník lesa a volných prostranství. Raději dál pokračujeme po svých a přiznáváme si, že v takhle velké metropoli bychom teda opravdu žít nemohli. A taky že amsterdamský zážitek nás asi poznamenal navždycky.
.
Paříží končí dopředu naplánovaná část cesty (trochu nedotaženej domácí úkol). Otázku toho, kam budeme pokračovat dál, rozhoduje napůl cena jízdného, napůl Inžova touha poprvé v životě na vlastní oči vidět oceán. Vyhrává tedy město Bordeaux a další přesun v TGV, protože tohle cestování se nám sakra líbí. Jen pro zajímavost: vzdálenost Paříž–Bordeaux je zhruba stejná jako z Česka do Chorvatska. Akorát to ve Francii jezdí vlaky za 2:45 hod., vyjíždí každých 20 minut a stojí 28 € na osobu.
Bordeaux
Hned na nádraží zjišťujeme možnosti půjčení auta, které bychom druhý den chtěli využít k cestě na pobřeží. Je tu asi šest společností, než je všechny oběháme a nabídku inžovsky zanalyzujeme, zabere nám to dost času a ušetří dost peněz. Z nádraží pokračujeme pěšky asi pět kilometrů k pronajatému apartmánu. V porovnání s předchozím dnem je město ošklivé, zanedbané a... smrdí. Fakt. Bordeax v dubnu strašně smrdí. Přesunuli jsme se na jih, takže tu jsou teploty o několik stupňů vyšší a podmínky pro rozklad odpadků příznivější.
.
V apartmánu s radostí shazujeme svršky a konečně vyrážíme do ulic jen v triku a kraťasech. Procházíme centrum, dopřejeme Katedrále svatého Ondřeje pokus nás ohromit, ale viděli jsme za poslední dny tolik podobných staveb, že už si ji prostě jen fotíme a plánujeme, že pořádně si ji prohlédneme až doma. Pokračujeme k nábřeží Garonny a všemi smysly vnímáme pouliční život. Ze zajímavosti koukáme do předzahrádek restaurací a udivuje nás, že skoro nikdo nepije víno. Děláme si z toho zábavu a počítáme, kolik skleniček červeného vína na bulváru v Bordeaux uvidíme. Asi po dvaceti restauracích se dostáváme k číslu šest. U návštěvníků převažuje pivo následované Aperolem. Hm. To jsme mohli jet do Plzně!
.
Přicházíme na malé náměstí a sedáme na zahrádku sympatické hospůdky s rozviklaným nábytkem. Když Inža k jídlu poručí láhev Bordeaux, číšník se raději dvakrát ujistí, že slyšel dobře, že chceme víno a že chceme celou lahev, pak radostí téměř nadskočí a odběhne pro ni.
.
Ráno se vydáváme na nádraží vyzvednout „náš“ Fiat Micra, kterej má tu výhodu, že kdyby mu nefungoval zámek na dveřích, stačí, aby se Inža rozpřáhnul a obě kliky může v pohodě držet. Za volantem vypadá trochu jako Fred Flinstone, kdyby měl o pět centimentrů víc, hlava mu trčí ze střešního okýnka, nicméně náš požadavek byl „něco malého a levného“, a ten půjčovna splnila na jedničku.
.
Vědomi si bezpečnostních limitů našeho vozítka jedeme na dálnici pouze v pravém pruhu a nepřestáváme vycházet z údivu, jak ohleduplní a rozumní řidiči nás míjí. Do Polska je to odtud dva tisíce kilometrů a sto let vývoje řidičské morálky. Přijíždíme k Duna du Pyla, největší písečné duně v Evropě. Hm. Tohle jsme nedomysleli. Před sebou máme ještě zhruba sto kiláků chůze a svoje jediné boty jsme vzali na písečnej kopec. Jen to vidím a už mám potřebu si preventivně zalepit celá chodidla, protože nesnesu představu byť jediného písečného zrna v ponožce.
„Však půjdeme bosky,“ nevidí Inža problém.
„To je ale ještě horší, pak stejně budeme muset strčit ty špinavý nohy zpátky!“ vidím naprosto zřetelnej problém.
„Umyješ si je,“ nevidí Inža problém.
„Nevyšlapu takhle vysoko bez bot,“ vidím problém.
„Tak si tady zůstaň, nevím, co ti na to jako mám říct!“ vidí Inža jeden velkej zhmotněnej problém přímo před sebou.
Já raději přestávám vidět problém, pro jistotu přestávám i mluvit a natlakovaná jak papiňák šlapu nahoru, to je zase chujovina pane bože, písek všude, fouká tu jak u kokotů, nohy zmrzlý a záda zpocený, chůze v písku do kopce by mohla být z fleku kardio lekcí... No dobře, tenhle výhled je asi zajímavej, tak tentokrát to za to stálo, no.
Pokračujeme až na pláž Biscarrosse, kterou omývá oceán. „Tam je Amerika,“ ukazuje Inža do dálky.
„A tady vaří škeble,“ napřáhnu ruku opačným směrem.
„Ti to v Bruselu nestačilo?“
„Potřebuju si právě zlepšit vzpomínky,“ vysvětluju.
Sedáme na zahrádku typické plážové restaurace, kterých tu stojí v řadě několik. Dlouho si nás nikdo nevšímá, když konečně přichází servírka, které se snažíme dvěma jazyky, rukama i nohama vysvětlit, že bychom rádi jídelní lístek. ME-NU. SPEISE-KARTE. HAM-HAM! Co asi tak, ty vole, v restauraci chceme? Nový řetěz na kolo fakt ne!
Servírka se rozhlédne, jestli někde nestojí kolegyně, která by nám rozuměla a naši ctěnou přítomnost by zpracovala, jenže nikde nikdo jiný není, tak se prostě bez jediného slova otočí k vedlejšímu stolu a začne obsluhovat vzorné, francouzštiny znalé zákazníky.
Dalších deset minut si nás opět nikdo nevšímá, takže odcházíme. Rádi bychom to udělali teatrálně s řádně nasupenými výrazy, bohužel široko daleko není nikdo, koho by to zajímalo. Jako porevoluční generace jsme si moc nedovedli představit, jak těžký to mají lidi, kteří neumí jazyky. Teď už to víme, sakrblé.
.
Vracíme auto, vracíme se do apartmánu a vymýšlíme, kam se přesuneme zítra. Já bych ráda Barcelonu, ale jízdenky Bordeaux–Barcelona stojí víc než letenky do Dubaje. Inža na tabletu bezcílně přibližuje a oddaluje mapu, když se mu najednou rozzáří oči.
„A co takhle Carcassonne? Tři hodiny cesty odsud na trase do Barcelony?“ navrhuje.
„Ty jo, to mě nikdy nenapadlo, a teď to úplně strašně chci! Moje nejoblíbenější deskovka a já v ní budu?!“
„Na záběrech z Tour de France to tam vždycky vypadá moc hezky,“ notujeme si každej to svoje, během deseti minut kupujeme ubytování – kompletně vybavený dvoupokojový byt za naprosto směšnou cenu, už nám zase otrnulo – a ještě než stihneme zpracovat zážitky z dneška, už se těšíme na ty zítřejší. Před nastoupením do vlaku však ještě nezapomeneme koupit na nádraží upomínkovej otvírák na pivo s nápisem Bordeaux.
Carcassonne
O Carcassonne netušíme nic jiného, než že tam mají ten slavnej hrad, takže ve vlaku Googlíme, co bychom tak během 20 hodin, které tam hodláme strávit, neměli vynechat. Všude se dočítáme, že hlavně musíme vyzkoušet cassoulet, typické středověké jídlo, které se v Carcassonnu podávalo v době jeho největšího rozmachu. Naivně si myslíme, že bude složité najít restauraci, která ho bude nabízet, nicméně záhy pochopíme, že je to největší reklamní tahák a v nabídce ho tady mají naprosto všude. Jediný problém je, že od tří do šesti se tady prostě nevaří, siesta i když ještě nejsme ve Španělsku, kapišto?
Vyrážíme tedy rovnou na hrad, což je opravdu, opravdu životní zážitek. Každej jeden kousíček té zatracené hry, ve které mě Inža porazil víckrát, než jsem ochotná přiznat, tady dýchá z každého koutu. Překvapuje nás, že i přímo v útrobách historického města / hradu se nachází několik obchodů a restaurací, jednu s obřím nápisem KING CASSOULET tedy vybíráme a poroučíme si ho dvakrát. Po tři čtvrtě hodině nám na stole přistávají dvě kameninové misky s ještě vroucím obsahem – fazolemi, kachním a vepřovým masem a kusem kosti trčícím ven. Vzhled nevábný, chuť průměrná, zážitek i tak velký. Sedíme uprostřed Carcassonne a žereme si, jako bychom právě uzavřeli město s katedrálou a získali převahu na louce v jediném tahu! *Cink*
Noc trávíme v domě bez jakékoliv zvukové izolace (takových je tady většina, na co taky izolaci takhle na jihu?), takže se moc nevyspíme, protože nás opakovaně budí hluk. Lehce nám to v hlavě vztyčí varovný ukazováček, bacha, ubytování v Barceloně, kde chceme strávit nejdelší dobu, musíme vybrat o poznání pečlivěji. Pořád se nám nedaří najít jízdenku na vlak za cenu, kterou bychom byli ochotní za přesun zaplatit, rozhodujeme se tedy nakonec pro jízdu autobusem, kterému se chtěl Inža tak moc vyhnout, protože „je tam vedro, málo místa na nohy a celkově nepohodlný sezení.“
Online kupujeme jízdenku u pro nás neznámé společnosti BlaBlaBus. Přichází nám informace, na jaké adrese nás zítra v sedm ráno autobus vyzvedne s upozorněním, že se nejedná o označenou zastávku. Velmi uklidňující informace takhle těsně před spaním.
.
Ráno opouštíme byt s velkou časovou rezervou a přicházíme na ulici, kde... je zastávka. A tady za rohem je taky zastávka. A támhle naproti je taky. Tak ještě že jsme tu s dostatečným předstihem, abychom se zvládli přiměřeně dlouho stresovat tím, že určitě čekáme na blbým místě. Rozdělíme si rohy ulic, každý z nás hlídá dvě s tím, že kdo první uvidí autobus, mávne a druhý půšťá. BlaBlaAkce je úspěšná, za chvíli se na jedné z neoznačených zastávek nalodíme do moderního, klimatizovaného autobusu se spoustou místa na nohy, ve kterém je pětihodinová jízda celkem příjemná a cena oproti vlaku třetinová.
Barcelona
Úplně původní ryzí myšlenka před odjezdem byla, že když vše půjde dobře, rychle a my budeme plní energie, mohli bychom v ideálním případě docestovat až do Lisabonu. Už v Paříži jsme ale pochopili, že to byla hodně smělá představa. Zvolit za poslední destinaci Barcelonu si prosazuju já, však na ni na Instáči koukám každou chvíli, to je furt Třeštíková v Barceloně, Lukášková v Barceloně, Messi v Barceloně, jen Já doma. Inžu to tam moc netáhne, teď ještě totiž neví, že kdykoliv v budoucnu bude na naši cestu vzpomínat, o Barceloně bude básnit nejvíc.
Je to tedy cílová destinace, strávíme tam pět nocí, vrchol naší svatební cesty, a tomu by ubytování mělo odpovídat. Předpokládáný budget na celé líbánky jsme vyčerpali už před třemi dny, teď už je to stejně jedno, podojme ty spořáky, ať máme v důchodu na co vzpomínat! Těsně před příjezdem do města tak kupujeme ubytování v krásným hotelu se střešním bazénem, kterej je nám v dubnu k prdu, což provozovatel dobře ví, takže se díky last-minute nákupu a off-season ceně dostáváme na sympatickou částku. Check-in máme za dlouho, ale po příjezdu do poměrně vysokých teplot jsme oba dva okamžitě splavení, zatoužíme po sprše, čistém oblečení a odložení batohů. Rozhodneme se to tedy risknout a vydáme se kolem vítězného oblouku (už fakt posledního!) rovnou do hotelu, však třeba tam na nás čekají s otevřenou náručí a nemohou se dočkat, až uvidí naše propocená trika naživo.
.
„Nene, váš pokoj ještě není připravenej,“ kroutí hlavou recepční a nechápavě hledí do systému, kde vidí, že jsme před chvílí pokoj koupili a teď už tady stepujeme. „Vy jste dělali rezervaci až teď?“ zvedá obočí.
„My jsme ještě včera nevěděli, kam vlastně jedeme... “ vysvětlujeme, čímž si evidentně získáváme jeho pozornost. „Začali jsme před dvěma týdny v Amsterdamu a pomalu docestovali až sem,“ uvádíme ho do obrazu.
„No tak vítejte v tom nejlepším bodě vaší cesty! Váš pokoj bude hotový za dvě hodiny, chcete počkat dole v kavárně?“
„Není to jen tak ledajaká cesta, jsme na líbánkách a tohle je naše konečná destinace, chceme si to tady užít, jen bychom se hrozně potřebovali vysprchovat a převlíct,“ nenechávám se odbýt.
„Líbánky? Aha! Voilá, právě jsem dostal informaci, že váš pokoj je připraven. Tady máte kartu, támhle je výtah, příjemný pobyt.“
... To nás nemohlo napadnout dřív, že strategie Monicy a Chandlera je na téhle cestě víc než na místě?!
S díky popadneme kartu a mizíme v útrobách budovy.
.
Po zkulturnění tělesných schránek naše první kroky míří na pláž, kde si konečně na chvíli sedáme a nastavujeme tvář slunci. Už nemusíme nikam spěchat, nic plánovat, teď už si to tady prostě jen vyzevlíme, vychutnáme tohle úchvatný počasí a bude nám krásně. Tahle idylka vydrží asi deset minut, než hyperaktivního Inžu přepadne silné nutkání zjistit, jaká je teplota vody a jestli by se dalo koupat? Nedá mu to, vyrazí směrem k hladině, opatrně do vody spustí dlaň, načež se přižene vlna a on zahučí do vody až po kolena. Odpověď teda máme – koupat se dá. I v mokrých botách zvládne ujít podél pláže asi deset kiláků (dodnes nechápu...), takže hned první den v Barceloně stihneme ochutnat grilované papričky i polévku s mořskými plody, vypít plechovkové pivo na pláži i sangrii v baru.
.
Ráno vyrážíme do centra – první obkouknutí Sagrada Famílii, ale jenom zvenku, lístky na vstup jsme sehnali až na poslední den pobytu. (A to jsme je kupovali online už v autobuse při cestě sem, fakt je teda potřeba to udělat zavčas!) Obejdeme slavné Gaudího domy (dovnitř se nehrneme, tak nějak nám vnější pohledová kontrola pořád stačí), zajdeme do obřího Lego hausu, odkud se bojím, že Inžu už nikdy nedostanu, ještě že máme jen ty batohy a žádnou z těchto obřích krabic si odsud rozhodně nepoveze, až míjíme zajímavý vchod na místo, které je... nebe na zemi.
.
La Boqueria, slavná barcelonská tržnice, kterou jsme měli v plánu navštívit až někdy v příštích dnech, ale náhoda a můj šestý smysl detekující dobré jídlo na míle nás sem zavedli už dnes. Ještě že tak! Nekonečné pulty plné šunčiček, sladkostí, mořských plodů, oliv, hotových jídel, syrových mas, ovoce, ryb... tady rozhodně nejsme naposled. Symbolicky každý ochutnáme aspoň něco malého, tohle ale rozhodně není dostatečně uspokojující, takže si plánujeme, že zítra si uděláme FAKT VELKEJ HLAD a půjdeme to sem vyjíst až do dna.
.
Nohy nás donesou až k přístavu, u kterého se tyčí obří akvárium. Mořskej svět je náš druhej nejoblíbenější svět, takže program na odpoledne je jasnej. Množství lidí uvnitř je tak na hranici toho, aby to ještě bylo příjemné, nicméně když procházíme tunelem a nad hlavami nám rejdí žraloci, brrr, uznáváme, že návštěva za to stála.
.
Třetí den vyjíždíme lanovkou na kopec Montjuic, odkud je krásný výhled na město a kde lze navštívit známou olympijskou tribunu u slavného olympijského bazénu, no, to už radši tu Tour de France, ale dobře, část kopce šlapeme pěšky, abychom si udělali ten POŘÁDNEJ HLAD, protože dneska je hlavním cílem uspokojit všechny chuťové buňky.
Plán se daří splnit, takže když kompletně vykručení dorazíme na místo činu, strhne se naprostá spoušť.
Salát z chobotnice (3 €) – nejolivovatější olivy (4 €) – jednohubka s pomazánkou z humra (8 €) – empanada (4 €) – miska paelly (5 €) – dračí ovoce (3 €) – jahody v čokoládě (4 €) – a Já ještě ještě potřebuju někde ochutnat tu španělskou šunčičku, bez toho přece nemůžu dnes odejít!
„No tak si vyber nějakej stánek,“ pobízí mě Inža. Jeho celoživotní mise je zajistit, abych byla spokojená, a když jsem spokojená na tržnici plné žrádla, je ochoten tady trávit klidně tři dny v kuse, protože takhle snadný naše manželství ještě nikdy dřív nebylo.
„Tady to není ono, tady taky ne...“ procházím nervózně znovu celou tržnici. Všechno to vypadá dobře, o tom žádná, ale já vím, že jsem včera viděla stánek, kde byly ty plátečky růžovější a tenčí než kdekoliv jinde, a dokud ho nenajdu, tak odsud neodejdu.
„A tady třeba? Dívej, tady mají velkej výběr,“ ukazuje Inža na sto dvacátej stánek, já už jsem pomalu nalomená k tomu, že polevím a spokojím se s tím, co je, třeba jsem měla včera jen vidiny nebo šlo o výplod mojí mysli a takhle tenký a růžový plátky ve skutečnosti prostě neexistujou, když v tom se rozestoupí nebe, slunce spustí dolů jeden svůj paprsek a osvítí pult s největší a nejlákavější kýtou, co svět kdy viděl.
„Támhle je to!“ upaluju pro svůj jackpot.
Cenovky vystavené nemají, ale ceny jsou tu všude lidové, tak co bych se upejpala, prosím jeden kornoutek s pěti plátečky, jejky, to je radost, takovou nádheru ani Instagram neunese, je to od pohledu ta nejlepší věc, co jsem kdy jedla, a tak zatímco labužnicky spouštím první vzoreček tak akorát prorostlej špekem do krku, Inža odevzdaně platí dvacet eur, které svítí na displeji platebního terminálu, protože co by pro mě neudělal.
Odpoledne jsme odhodlaní omrknout střešní bazén. Počasí na koupání sice není, ale když poprvé v životě bydlíme v hotelu se střešním bazénem, tak na tu střechu půjdeme i kdyby z nás měl být rampouch, to je, doufám, všem jasný! Výtah nás vyplivne v nejvyšším patře, Inža slavnostně otevírá zátěžové dveře, vcházíme na terasu, výhled je znamenitej, jen kdyby tady tak nefoukalo a přes všude poletující vlasy jsem něco viděla. Jedinou skupinkou na terase jsou účastnice rozlučky se svobodou, které rozjuchaně sedí kolem nevěsty, slyšet jsou dost možná až na pláži a v takhle podroušeném stavu si nepřízeň počasí nejspíš vůbec neuvědomují. Inža prosí zmrzlou obsluhu o pivo a sangrii, sedáme si k influstolečku hned u bazénu a zkušeně pořizujeme provokativní instafotky. Drink s takovým výhledem, to přece musí vidět – *brrr* – všichni! Ťukneme si, symbolicky usrkneme ze sklenic a zbytek jdeme dopít na pokoj, než v bazénu zamrzne voda a začne se na něm bruslit.
.
Čtvrtý den nás zubačka veze na horu Tibidabo. Ne že by nás to tam nějak přehnaně táhlo, ale ta představa, že stejně jako Joey Tribiani budeme moct říkat, že jsme pěšky prošli západní Evropu až po úpatí hory Tibidabo, je prostě lákavá jak čert. Nahoře se kromě novogotického kostela Sagrad Cor nachází zábavní park pro děti, kam bychom rádi, ale bez dítěte je nám to tak nějak hloupé, takže akorát obejdeme kostel a po chvíli sjíždíme zpět dolů. Odpoledne trávíme opět procházkou po centru a pobřeží, které je neokoukatelné.
.
Poslední (celý) den v Barceloně se konečně dostává na řadu prohlídka slavné Sagrady Famílie. Ke vchodu přicházíme s předstihem půl hodiny oproti času na vstupenkách, předpokládáme, že v zemi siesty se na půlhoďku sem, půlhoďku tam nehraje. Omyl. „Přijďte až na čas,“ odhání nás sekuriťák od turniketu a jsme celkem překvapení, s jakou precizností ke své práci přistupuje. Když se posléze konečně dostáváme dovnitř, jsme za způsob prodeje vstupenek a důslednosti při jejich kontrole opravdu vděční. Po dvou týdnech a nespočtu zastávek se konečně nacházíme uvnitř památky, kam je vpouštěno jen takové množství lidí, aby si všichni prohlídku užili, měli dostatek osobního prostoru, hezké výhledy a nakonec i fotky. Opravdu stálo za to čtyři dny počkat. Architekturou jsme uchváceni, přítomnost ducha místa je nezpochybnitelná, pocit účasti na historickém dění ohromující. Bylo těch přídavných jmen dost? Napadá mě ještě: dechberoucí, paralyzující, obdivuhodné... *Doplň random megalomanské slovo.* Chápeme se.
Oběd si tentokrát dopřejeme v klasické restauraci, přece jenom je to naše poslední líbánkové menu, takže už žádný stravování na stojáka, ale chceme si sednout a gurmánský zážitek si užít se vším všudy. Gastronomii už bych za normálních okolností v této části textu přeskočila, myslím, že jak dobře se dá ve Španělsku najíst, jsem v předchozích odstavcích přiblížila až nezdravě detailně, nicméně na tenhle oběd vzpomínám dodnes, takže sem chci vypíchnout název restaurace pro případ, že by se někdy někomu hodil: Restaurace El Mercat – nejlepší sangria, co jsem za celý pobyt měla, jídlo top, ceny přijatelný.
.
Večer symbolicky pozorujeme západ slunce na pláži. Sedíme, rekapitulujeme, jak to všechno bylo boží a že bylo dobrý rozhodnutí se sbalit a odjet. I když zítra sedneme do letadla a vrátíme se přesně do toho, od čeho jsme chtěli utéct – každodenního života a s ním spojených sraček. Jo, mám potřebu to sem napsat, aby někdo nenasál falešný pocit dokonalosti, na které je něco záviděníhodného. I když jsme si celou cestu užili způsobem, kterej je slovy nepopsatelnej, a často si říkáme, že na ni budeme vzpomínat do konce života, faktem je, že okolnosti, za kterých jsme odjížděli, úplně růžové nebyly. To totiž život prostě není.
Tak si těch hezkých vzpomínek vytvořte co nejvíc, i kdyby občas měly být na posrání.
Nikdo jinej to za vás neudělá.
Minutový videosestřih z cesty najdete tady.
Podrobnou fotodokumentaci v instavýběrech „Svatební cesta“ a „Svatební 2“.
V číslech:
- Počet dní: 18
- Počet zemí: 4 + 1 (Nizozemsko, Belgie, Francie, Španělsko + Rakousko jen na jedno pivo na letišti)
- Počet měst: 8 (Amsterdam, Zandvoort, Brusel, Paříž, Bordeaux, Biscarrosse, Carcassonne, Barcelona)
- Nejnižší teplota: -1 °C (Brusel)
- Nejvyšší teplota: 22 °C (Barcelona)
Vzdálenosti:
- Letadlem: 2 076 km (Praha-Amsterdam; Barcelona-Vídeň)
- Vlakem: 1 556 km (Olomouc-Praha; Amsterdam-Brusel; Brusel-Paříž; Paříž-Bordeaux; Bordeaux-Carcassonne; Vídeň-Brno)
- Autobusem: 383 km (Carcassonne-Barcelona; Brno-Olomouc)
- Pěšky: 304 km
- Autem: 180 km (Bordeaux-Biscarrosse-Bordeaux)
Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)