Grandmodel PUPP

V létě roku 2021 jsme se náhodou (čti: zděděním firemního benefitu, o který nikdo jiný nestál) octli na jednu noc v karlovarském Grandhotelu Pupp. Velká příležitost hodna pětihodinové cesty v autě. „Inžo, bal kufry, jedeme do Varů!“ Těšení level milion. Poprvé zažijeme KVIFF, poprvé navštívíme tuhle část republiky, poprvé budeme spát v hotelu s předponou grand! Může se tam vůbec v teniskách?

Jsme sice ve vztahu, ale jinak jsme nikdo, takže na nás samozřejmě čekal takovej ten zadní tmavej pokoj s výhledem do stromu, kterej si tam schovávají speciálně pro nýmandy čerpající zaměstnanecký benefity. Je to ten druh ubytování, kterej většinou zeje prázdnotou, protože ve čtyřech z pěti případů nikdo tak moc bezvýznamej, aby ho tam šoupli, ani nepřijede. Ale to my zase jo. Snídaně zadáča? Tady nás máte!

Tmavá chodba, celkem hezká koupelna s velkou vanou, pochmurná ložnice s obří skříní, kterou bych nenaplnila, ani kdybych si dovezla všechno, co doma mám. Pokojové zdi zdobí dvě výrazné černobílé fotografie, z obou shlíží polonahé modelky se vzrušeným výrazem ve tváři. „Ty jo, tady ta fotka má úplně neskutečnou energii!“ pochvaluje si Inža při pohledu na jednu z nich. „Nemůžu se na ni přestat dívat. A vůbec. Proč ses mi nikdy takhle nevyfotila?“

Byl to ten typ poznámky, kterou většina lidí prostě přejde, uchichtne se, možná se pohorší a druhý den o ní neví. Jenže takhle moje hlava nefunguje. Moje hlava dostane podnět, začne zpracovávat, vyhodnocovat, plánovat a konat. Inža má přání, Inžovi se splní přání. Co takhle jako vánoční dárek? Celá rodina sedí u stromku, Inža dostává obří krabici, před očima všech trhá obal a vyndává polonahou přítelkyni ve formátu A3? Hm, tudy asi cesta nevede. A co takhle svatební dar? Nebyla by to hezká symbolika? Dneska máme svatbu, takže ti dávám... sebe? Jop. Hlava má nápad, hlava je spokojená, a když je hlava spokojená, jsem spokojená i já.

...

„Potřebovala bych jedno předsvatební focení, ale je to tajný,“ píšu naší svatební fotografce a pro ilustraci přikládám fotku z puppovského pokoje. Já, která jsem ve fotoateliéru byla naposledy před deseti lety, když jsem potřebovala fotku na občanku, a i tak jsem se styděla. Já, která má ve skříni jedny šaty s výstřihem a to jen do počtu. Posílám polonahou fotku modelky a jsem jako na trní. „No, není to úplně můj denní chléb, tyhle fotky,“ dostávám odpověď, „ale jo, zvládneme to. Tady máš kontakty na vlasové stylistky a vizážistky, níže přikládám termín a těším se na tebe!“ Uf. Teď už není cesty zpátky. Inža chce na zdi sexy fotku, Inža bude mít na stěně sexy fotku!

...

Blíží se termín focení a já si nenápadně na dno skříně chystám hromádku oblečení, ve kterém se chci nechat zvěčnit. Jasně, bylo by asi stokrát pohodlnější otevřít v chodbě kufr a všechno to tam postupně ládovat, nicméně tři měsíce před svatbou by takový zničehonic balení mohlo Inžu mírně znejistit. Plán je jasnej. Na pátek mám nahlášenou dovolenou, takže ráno vstanu společně s Inžou, sehraju scénku „poslední den v práci před víkendem, jupí!“, nechám ho odejít do práce, hromádku věcí ze skříně hodím do kufru a pojedu si zahrát na modelku. Větší divadlo jsem plánovala naposledy snad na základce, když jsem nechtěla psát písemku z fyziky. To je ale jiná story.

„V pátek mám home office,“ hlásí Inža jako by nic a netuší, jak brutálním způsobem mi právě rozdupal několikaměsíční plány. „Hm,“ přikyvuju na znamení přijetí informace a snažím se nedat najevo, že bych ho těma tangáčema, co mám ve skříni nachystaný, právě nejraději uškrtila. Jak teda nepozorovaně odejít z domu s třemi páry bot, hromadou spodního prádla, županem, čtyřmi šaty a jeho mikinou? Nabalit takhle dopředu kufr auta se zdá být dost riskantní, stačila by jedna neplánovaná cesta na nákup a vše se provalí. „Tati? Nechám si u tebe v chodbě dva dny tašku, jo?“ domlouvám plán B, zatímco v obědové pauze jedu domů a nepozorovaně odvážím vše, co budu pozítří potřebovat. Fíha, to bylo o fous.

...

„Tak hezkej den,“ loučím se s Inžou a odcházím z domu o hodinu dřív, než by bylo potřeba, protože já se přece nejdu nakrucovat před objektivem, já se oficiálně odcházím naprosto obyčejně podílet na budování impéria. Sedím v autě na parkovišti před domem vizážistky, projíždím Instagram, abych zabila čas, a přemýšlím, jestli mi tady tohle celý nebyl čert dlužnej. Už za dvě hodiny ale házím tyhle myšlenky za hlavu, protože, přátelé, je ze mě kost. Bezchybný make-up lemují natočené prameny dokonalého účesu a sice si nejsem jistá, jestli se pod tím vším leskem ještě vůbec nacházím já, zato vím určitě, že kdyby mě někdo takhle vystajloval každý ráno, vůbec bych se nezlobila. „A jakej typ fotek to vlastně bude?“ ptá se vizážistka. „Ehm... Lifestyle? Jakoby.“ Růž už nebude potřeba.

...

Odemykám dveře a táta, kterej má být touhle dobou přece v práci, maj god, stojí v kuchyni u sporáku a volá na mě, jestli si s ním dám oběd, když už jsem přijela takhle hezky ve dvanáct. Nepředpokládám, že by celá situace mohla být ještě víc potupnější, tak se mu jdu prostě s hlavou Lucie Borhyové ukázat, vysvětlit, že jíst teď rozhodně nebudu, protože profi fasáda, ale ať se radši na nic neptá a že kdyby se naopak jeho na něco ptal Inža, tak jsem tu dnes rozhodně nebyla, žádnou tašku jsem tu nenechávala a ahoj, já jedu. Dle výrazu mu tohle záletama zavánějící chování pár měsíců před svatbou moc neštymuje, situaci ale správně vyhodnocuje tak, že bude lepší nic nevědět a dál se raději věnuje restovanému cosi.

....

„Ty jo, ty jsi kočka!“ vítá mě mistryně fotografie a na to, že nejdůležitější část dneška máme teprve před sebou, už si připadám naprosto vyflusnutá. „Dáš si vodu? Nebo něco ostřejšího?“ Ve vší počestnosti se balím do Inžovy mikiny, děláme první nevinné snímky, vlastně si ještě pořád moc nedokážu představit, že se jako za chvíli svleču, a snažím se užívat si moment, kdy ještě čočku zajímá obličej. Ani se nenaděju a pózuju v krajkovaném body prohnutá jak silniční řidítka, všechny hodiny jógy konečně našly uplatnění, větrák si pohrává s vlasy a čím dál víc ve mně sílí přesvědčení, že jestli zítra nepřijde pozvánka k focení do Playboye, nestojí ten časopis za nic. Tak je to. Až se příště budete divit, co to tam na špičce Eiffelovky hází odlesky, tak je to moje sebevědomí.

...

Zbývá měsíc do svatby a mně přichází obří zarámovaná fotka, která kopíruje puppovský snímek prakticky jedna ku jedné. Hm. Bude si ji Inža po tři čtvrtě roce vůbec pamatovat? Radši mu to tam napíšu, ty jo. Pro jistotu mu k tomu přihodím i ten originál, ať ví, že v tom jako fakt byla myšlenka. Dávám ti sebe. Co víc by mohl dostat? Dobrý to bude! Obraz balím do dárkového papíru, přikládám dopis a celý balík předávám svědkyni, aby doma nebyl na ráně. Další fajfka odškrtnutá.

...

Dva dny do svatby. Sedíme doma na gauči, dáváme si poslední oddechový drink, konečně máme vše nachystané a můžeme se už jen těšit. Naposledy procházíme časový harmonogram, ujišťujeme se, že tam oba kolem oběda budeme a pokud možno řekneme „ano“, načež Inža povídá: „Jo a prosím tě. Jak jsem minule dělal svědka, tak nevěsta se ženichem si v den svatby dávali vzájemně dárky. O ničem takovém jsme se nebavili, že ne? Neplánuješ nic, doufám.“

„Nebavili, no...“ potvrzuju.

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)